bill369's reviews
293 reviews

Bylo těžké něco vybrat. Silný rozhovor se silnou osobnosti…

s. 70
Jak jste se poznala s Adrienou Šimotovou?
To je už velmi dávno! Myslím, že prvně jsem ji viděla na její výstavě v Mánesu, kde mne objala a řekla mi, to jsme si ještě vykaly: „Vy jste sestra mého srdce.“ Já měla takovou radost! To nikdy nemohu zapomenout! Od té doby jsme se stále sbližovaly a nyní se vídáme jako nejbližší.
Ještě do toho musím také vplést Danielu Hodrovou. Daniela u předposlední Adrieniny výstavy, kde byli jakoby schoulení lidé, napsala na to téma esej „Chvála schoulení“ a od té doby se velice začala teoreticky věnovat Adrieninu výtvarnému projevu. A všechny jsme se velmi sblížily.
s. 79
Vím, že máte velmi ráda vesmír. Co Vás na něm tak přitahuje?
To, že o tom musím stále znovu a znovu přemýšlet a nikdy se k ničemu nedoberu. Baví mne, jak je ten prostor nekonečný, že se stále rozšiřuje, a tak i má nevědomost je stále hlubší a hlubší. To je velmi zvláštní pocit. Člověk myslím nejčastěji dumá nad tím, co mu je nedosažitelné. Něco, co je jednoduché, co na tom navymýšlíte? Takto jdete stále hlouběji a hlouběji a dno nikde. A to je nádherné! 
Musíme brát vážně každý sám sebe a svůj osud, domýšlet. Jde o to, přesáhnout sebe sama. Proč vlastně lidé touží po vzdělání? Proč má člověk potřebu naučit se fotografovat, malovat, psát a psát dobře?
Někdy mám strach, že se už moc nečte. Je to slyšet z různých míst, že na to dnes není tolik prostoru. Velmi bych to nepřála lidskému pokolení, aby přestalo číst, aby přestalo psát básně, psát vůbec, malovat. Tohle vše kdyby skončilo, tak přestaneme být lidmi.

s. 79–80
***
(Rozhovor Jany Natanové)

Prosím, co mi můžeš říci na to, že o tobě říkají, že jsi představitelka tzv. beatnické společnosti?
Já se vůbec jako beatnik necítím.
Pokračuješ v tomto způsobu psaní?
Píši denně a hodně, ale v tom, co bylo, nepokračuji.
Pamatuješ se, kdy jsi prvně publikovala? A jak k tomu došlo?
To by bylo děsně dlouhé a nedá se to vyprávět. Je to už fakt moc dávno, ale určitě to bylo v Mladém světě.
Chystáš se vydat nějakou sbírku?
Pracuji i na sbírce básní, která však není ještě hotova. Myslím, že ji budu mít hotovou v únoru. Sbírka vyjde v Mladé frontě.
Jsi optimista, nebo pesimista?
Jsem šílený optimista.
Kde myslíš, že se bere v mladých lidech tolik pesimismu?
Pesimismus vyplývá z doby. Ale nerada bych o tom hovořila.
Co děláš?
Nedělám.
Jaké téma máš nejraději? O čem se ti nejlépe píše?
Nejraději píši o opravdových rybách a o koních.
Jaký je podle tebe světový problém číslo 1?
Nevím, co se děje ve světě, nezajímá mě to.
Co říkáš vinárně Viola?
Viola je skoro vždycky průšvih.
Máš ráda civilizaci?
Jsem na civilizaci zvyklá, a tak nemohu říci, jestli ji mám ráda nebo ne.
Chtěla bys žít někde na opuštěném ostrově?
Podle toho s kým.
Dostal se ti do ruky časopis Divoké víno? Co bys nám k tomu řekla?
Četla jsem ho, ale už se na to vůbec nepamatuji.
s. 88
Proč jste odjela do Francie?
Protože před její ambasádou nebyla taková fronta. Bylo to narychlo; francouzsky jsem neuměla. Prostě amputace.

s. 93
Váš otec byl důstojník Rudé armády?
Nevím, kde se vzala fáma, že můj otec byl důstojník Rudé armády.
Stojí to ve Slovníku zakázaných autorů.
Nejenom tam, to je všude. Je to nevyvratitelné, ačkoli já jsem toho člověka v životě neviděla, netuším, kdo to byl, nemám jedinou jeho fotografii a nevím, zdali to byl ruský voják, či někdo jiný.

s. 100
Kdy jste se rozhodla Prahu opustit?
To je druhá věc, jako s tím otcem z Rudé armády. Všude je napsáno, že jsem odjela v roce 1969, ale já odjela v září 1968 – měsíc po tom všem, než jsem si vyřídila pas.

s. 109
Tvé první sbírce vévodí motiv ryby, který se v obměnách objevuje v celém tvém díle. Co pro tebe znamená?
Ryba je svobodná, může si plout, kam chce. V mé mysli nemá žádné hranice. A celý svět pod vodou je úžasný a tajuplný. Byla to také předpověď toho šíleného mlčení v rodném jazyce, které přišlo v emigraci. Básnické podvědomí může předpovědět události, které teprve nastanou.

s. 40
///
Olahvěná kyslíkem
tak umřela Hela
s trubičkou v jedné nosní dírce

druhá hulila žvára
s. 45
Podotýkám, že jsem se mohl přeslechnout
Tekla Tekla Tekla Tekla
Teklo,  volají tě hodiny…

Není tu Tekla,
Tekla utekla.

Tak Tekla utekla,
když jsou židle zamčeny
                  lustry zamčeny
                  květináče zamčeny –
tak ona utekla?

Tekla Tekla Tekla Tekla
Teklo, volají tě hodiny …

Nebyla tu Tekla,
nebyla,
dokonce i kdyby zrcadlo v zrcadle
   v zrcadle zrcadlo –
   zrcadlo v zrcadle –
nebyla tu Tekla
nebyla.

Teklo …
Tikání do ticha
                       propadlo.
s. 52
Sestřenka aneb molojóga
Vodu v zimě nesnese, třese se, ale
vítr ji vodí na molo
dennodenně
nevidomou
rozmeditovanou
přespolní dojíždějící
prožívat to šu-umění
systematicky.
s. 55
///
Špehýrkou pozoruje svět
po přerušeném bolení
voda na ledu
jsou tři čtyři známá místa
bytí
v čase
bojící
tak něco cítím dnes
s. 66
O sobě kvasivě
schlíply mi
naděje
protože
zdá se
jak ve mně kvasily
vzal kdosi za kliku
a na mě táhlo

nikdo o tom ještě neví
teprv
až mě rozříznou
tak to bude škandál
s. 110
Svědectví snu
Za ploty postelí
jsme my – putovní kina
snů.

Nemůžeme dupat
aniž tleskat.

Nanejvýš
vykřikujeme opojazykem,
svým pranářečím,
nejnovější události.

A skutečně
prožíváme přitom
vlastní civilizaci.
s. 118
Srdcevovna
sanatorium v lesích
srdeční
stožáry, znaky, reliéfy
srdce samo
srdce s něčím
srdce na tepnách stromů
nebo lidí
lidí do oken
okna do stromů
srdce skáčou po stromech
slunce
dojídá nedopovězené
život se oblizuje
taková vůně
tolik srdcí
visí
od kmene ke kmeni
putují
do pralabyrintu
pukají

ANIN, 3. KVĚTNA 1983
s. 119
Pech
Musím být v jednom kuse Polákem
Musím být v jednom kuse člověkem?
Svět se motá
                     sotva lapám dech
jsem jenom saveček
s. 149
///
          Ticho
          šumí
jako bych byl ve vlasech
ale to se jen čas rozlejzá
jako ty vši
s. 161
Život Białoszewski neměl vůbec lehký. Narodil se v roce 1992, patřil tedy k ročníku, na nějž celou tíhou dopadla druhá světová válka. Snažil se studovat polonistiku a romanistiku na ilegální univerzitě. Zážitky z varšavského povstání vtiskly nesmazatelnou pečeť celému jeho dalšímu životu. Po válce třídil na poště dopisy, pokoušel se zakotvit jako novinář, ale smůla se mu lepila na paty. Opět uvažoval o studiu polonistiky a opět nestudoval. Všelijak si přivydělával, také psaním písňových textů a veršíky pro děti. Teprve po roce 1956, kdy začal publikovat, se situace tohoto kandidáta existence zlepšila. Brzy se však povážlivě začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Nemoc ho stále víc omezovala, ale na druhé straně mu ukazovala svět z jiné strany (měl například velmi blízko k nevidomým), sílila složka elementární. Před nemocí se utíkal k lidem a statečně jí vzdoroval až do 17. června 1983. Psal do poslední chvíle.

s. 18
LEŽELA JSEM V HOREČKÁCH
jak ve vysoké trávě
v horečkách zelených
zdály se mi sny…

Že stačilo jen vztáhnout dlaň
že stačilo si jen přát
ve světle severní země
Začínat
s. 20
ZAPOMNĚLA JSEM JMÉNA LIDÍ
věcí a příhod; ale to mě nezbavilo
ani zmatku, ani smutku,
který s sebou přinášeli.
s. 42
POLETUJE TU BÍLÉ LÉTO
padne v úrodnou černozem
nedopité kávy
a v příštím podletí
tu cosi vyklíčí
a vylíčí mně
tu nasetou spoušť
s. 56–7
Patřila jste svým způsobem mezi hvězdy, i když vás znali spíš dělníci, číšníci, nádražáci a básníci. A kolovaly o vás legendy – jedna z nich byla, že vám sám Gregory Corso napsal dopis; jak to bylo?
K mé (a naší) popularitě, která měla pochopitelně své dobré i negativní stránky, přispěla určitě Viola. To, že jsem se znala i s lidmi z jiných prostředí, s takzvanými obyčejnými lidmi, mi občas pomáhalo. Mezi nimi jsem nebyla hvězdou, tak jsem se nikdy necítila, ale někým, s kým pracovali a koho znali. Někdy si i přečetli nějakou mou básničku a líbila se jim.
K onomu dopisu: Gregory Corso mi odpověděl na můj dopis. Zamilovala jsem se do jeho poezie, když jsem četla Zábranovy opravdu báječné překlady ve Světovce. A když jsem uviděla jeho fotku v italském týdeníku Vie nuove, dodala jsem si odvahy a napsala mu; vím už jen, že můj dopis začínal: „Good morning, Gregory, today is a rainy blue March…“ Pak něco o mých názorech na poezii, o novém lidském vědomí, a že teprve myslet a cítit, obojí dohromady, pro mě znamená vědět. Na víc si už nevzpomenu. Kvůli doporučenému dopisu, navíc do USA, jsem na zpáteční adresu musela udat občanským průkazem doloženou Olgu. A za nějakou dobu jsem dostala odpověď: „Dear Olga…“ Byla jsem pochopitelně k nepopsání šťastná, dopis jsem nosila s sebou, a protože byl plný krásných myšlenek, podobných mým vlastním názorům, ale tak krásně vyjádřených, ukazovala jsem ho i kamarádům. Takže asi vznikala nějaká legenda, ale já jsem neměla čas se o ni starat. Nevím už, kdo dopis ofotil, a tak se ocitl opět v Budějovicích. Boris Jachnin o něm věděl, a když v prosinci 1965 uváděl budějovický Klub GC pořad Krabice bláznivých hraček Gregory Corsa v režii Jiřího Černého, jako frontispis programového sešitku použili obálky Corsova dopisu.
Odpověděla jsem Corsovi nejdřív koláží, do níž bylo vmontováno i trochu textu, ale ještě jsem neposlala žádné básně v angličtině, jak Gregory chtěl. To jsem chtěla udělat až v dalším dopise. Gregory se však, nevím už proč, nikdy neozval, a tak jsem zůstala jen jeho „dream girl“.
s. 66
Domov pro mě znamenal především maminku; spoustu dopisů, hlavně jejích…

s. 14–5
Válka začala onoho 5. dubna 1992, když stovky lidí nastoupily před barikádami, jimiž strana Radovana Karadžiće přes noc uzavřela část Grbavica. Z jednoho domu poblíž židovského hřbitova kdosi vystřelil na pokojný průvod, který právě přecházel přes most Vrbanja, a zasáhl studentku medicíny Suadu Dilberovićovou. Byla to zlá náhoda, že se právě ona stala první obětí války, války proti městu Sarajevu, mnoho lidí však tvrdí, že náhoda tu mladou ženu vybrala ne zcela náhodně.
Rodina této studentky medicíny se totiž přistěhovala z Dalmácie, oběť tedy pocházela z Chorvatska, nebyla však katolička, nýbrž muslimka, nikoli však taková, jaké mají všichni křesťanští fundamentalisté nejraději – na ulici zahalená nebo alespoň se šátkem na hlavě –, nýbrž krásná světlovlasá sebevědomá žena, která chtěla být lékařkou a se vším všudy ztělesňovala takové Sarajevo, jaké váleční zastánci etnické separace nenáviděli: byla to osoba nevyhraněné etnické příslušnosti, žena z města. Tak Suada Dilberovićová v neděli 5. dubna 1992 vykrvácela na mostě Vrbanja, jenž dnes nese její jméno, a stala se první obětí války, kterou přenášely všechny televizní stanice světa.
s. 47–8
Tři vesnice se jmény vypovídajícími o bídě (Verderb znamená „zkáza“) patřily dříve k obci Mozelj, do níž jsme se lesem vraceli. Během celé cesty jsme nepotkali jediného člověka. Nicméně je Mozelj, bývalý Mösel, dosud obydlený, i když jsme na ulici nikoho neviděli. Psi si nás však všimli a dali se do štěkotu, když jsme stoupali ke kostelu, jenž stojí i se svou výraznou zvonicí uprostřed zeleninových záhonů pár metrů nad obcí. Je to jeden z 27 evidovaných kostelů, které lze ještě najít v Kočevje, v místech na kostely dříve tak bohatých. Kostel byl zavřený, ale když jsme ho obešli, našli jsme otevřený postranní vchod a v půvabném vnitřku starou křtitelnici. V tu chvíli se psi všude kolem znovu rozštěkali. Podle kočevských lidových pověr ohlašují smrt dvě události: když někdo zčistajasna dokáže číst bez brýlí a když psi v nějaké vesnici začnou bezdůvodně výt. Proto jsme se rozhodli, že smrt navštívíme, ale u nového hřbitova, asi kilometr za vsí, jsme nepotkali smrt, nýbrž konečně zase lidi, dva mladíky ve sportovním. Přihnali se po silnici jediným autem, které tu během poslední půlhodiny projelo, a řidič zabrzdil před hřbitovem tak prudce, až pneumatiky zasvištěly. Vtrhli na hřbitov, zarazili se, překvapeni naší přítomností, pokývli na pozdrav a pak rychle zamířili ke hrobu s černou leštěnou mramorovou deskou. Sotva před ním stanuli, hlasitě se rozvzlykali, po chvíli si otřeli slzy, zapálili na hrobě světlo, pokřižovali se a opustili hřbitov stejně kvapně, jak přišli. Motor zavyl, vůz se obrátil a řítil se směrem na Mozelj. Na oné náhrobní desce byla vyryta jména tří příslušníků rodiny: jeden muž padl ve věku 22 let u partyzánů, manželský pár zemřel ve vysokém stáří v osmdesátých letech. Ani jedno z úmrtních dat se mi nepodařilo uvést do žádné souvislosti s oním 18. srpnem 1999, kdy oba mladíci u hrobu tak chvatně i okázale truchlili a kdy jsem já našel v lese vesnice a na hřbitově živé.
s. 84–5
Celá jižní Itálie je zemí emigrantů, kteří odjížděli za prací, a zvláště Kalábrijci jsou po celé generace vyháněni do zemí na severu, k nimž počítají také Itálii bohatých od Benátek po Piemont. V dobrých třiceti albánských vesnicích v Kalábrii se sotva najdou mladí lidé. Tyto oblasti patří starcům, kteří si chtějí své skrovné peníze užít doma, tady v horských zapadlých vesnicích, do nichž se navrátili z velkých měst. Dřeli se v Torontu nebo v Curychu, ale teď jim stačí deset uliček, obydlených lidmi, kteří jsou současně kosmopolity velkoměsta i albánskými venkovany.
s. 95
Don Trupo mi trpělivě vysvětloval, proč jsou Arbešové v dějinách katolické církve takovou zvláštností. Když přišli Albánci v 15. a 16. století do Itálie, přinesli si do exilu veškeré bohatství byzantských forem, s nimiž jejich křesťanství za staletí na Balkáně srostlo. Katolická vrchnost tuto tradici od samého začátku respektovala, občas s nevolí, ale přece jen spolehlivě, a jejich stará zvláštní práva formálně jako poslední stvrdil i jinak tak příšerný papež Pavel IV. Tak se stalo, že jsou Arberešové katolíci, kteří slouží mši podle řecko-ortodoxního ritu, mají katolické kněze, kteří se žení, a přesto uznávají papeže jako svou hlavu, a navíc nepřijímají hostii, nýbrž chléb. Zvláštnosti v ortodoxním ritu, jakož i to, že se faráři, nikoli však biskupové, smějí ženit, byly schváleny již v roce 325 na nicejském koncilu. Byzantská okázalost, s níž se konají mše, svatby, s níž se slaví Velikonoce a která provází pohřby, byla pro Arbereše čímsi natolik nepostradatelným, že by spíš vypověděli poslušnost papeži, než aby se zřekli těchto tradic a opustili známý rituál, který si přinesli ze ztracené vlasti.
s. 122
Věčnost zde trvá jen 25 let, ale zato má tvar dokonalé pravidelnosti. S matematickou přesností se řadí jeden hrob vedle druhého a žádný nesmí nevhodně vyčnívat. Řady jsou rovné jako podle šňůry, každý náhrobní kříž je ze stejného bíle natřeného dřeva, a tak když se opona zamračeného dopoledne roztáhla, hřbitov z dálky zářil jako spící březový hájek. A na každém dřevěném kříži byl zlatými a černými písmeny vyveden stejný nápis: „Ó Pane, dej mu klid!“ Pak je každému povoleno již jen jméno, datum narození a úmrtí, aby se i na místě dočasné věčnosti odlišil od ostatních. Takže komunismus zvítězil aspoň zde, na ralbickém hřbitově, nadhodil jsem starší ženě, která se ke mně blížila v tmavém kroji s konví v ruce a s tak vybízivým úsměvem, že bylo nezdvořilé ji neoslovit. „Proto to s ním taky tak dopadlo, protože se hodí jen pro onen svět.“ Šibalsky se na mne zpod čepce podívala a v té chvíli se nedalo poznat, jak byla její poslední slova o komunismu míněna. V každém případě to bylo – jak se na takovémto místě sluší – poslední slovo, které o komunismu řekla; přece jen tu vládl dlouhých 45 let, jako kdyby to bylo určeno pro jinou věčnost. Na celém hřbitově jsem nedokázal najít jediný náhrobní kámen, proto jsem se chtěl od této ochotné paní dozvědět, proč tomu tak je. „Na to se mě už jednou kdosi ptal, jeden evangelík odshora, z Dolní Lužice, ten nás chtěl trochu pozlobit. Tomu jsem řekla, že člověk musí za život unést až dost těžkých břemen, proto by neměl mít i po smrti na hlavě kámen.“ Tím pro ni rozhovor, který sama vyprovokovala, v podstatě skončil. Ani se mě nezeptala, odkud jsem a co tu pohledávám, jen dodala, že tohle je lužickosrbský hřbitov, i když tu leží i nejeden Němec.
s. 142
Přitom právě v NDR došlo k tomu, že Lužičtí Srbové byli poprvé ve své historii uznáni za národnostní menšinu a jejich zvyky byly podporovány. Avšak o finanční prostředky, které na svou kulturní seberealizaci dostali, je kombináty připravily tím, že je zbavily reálné podstaty jejich existence. Trpěni a uznáváni byli v NDR především tehdy, když měli demonstrovat toleranci systému svými vystoupeními v pestrých a neškodných folklórních slavnostech. Jestliže žádali víc, byli brzy nařčeni z reakčního nacionalismu. Tehdy začal Jurij Koch popisovat pustošení Lužice v chmurných reportážích. Velmi brzy se mu vyjevila souvislost mezi ochranou životního prostředí a národnostním odporem. Neboť podobně jako gigantické povrchové doly Lužici doslova rozleptávaly, podkopávaly krajinu, měnily louky ve stepi a vyháněly zvěř, tak ohrožovaly i národní existenci Lužických Srbů.
V krajině vřesovišť je krása i pustošení hned vedle sebe, za střechami zasněných dřevěných domků vyčnívají v dálce obrovská korečková rypadla, bagry a těžební stroje povrchových dolů. Hned za mnohotvárnou kultivovanou krajinou začíná step, na mnoha kilometrech zají hluboké jámy výsypek. Kam oko dohlédne, nevidí nic, co by kvetlo: všude jen písek, pustina, krátery. Boxberg, Reichwalde, Nochten, tyto měsíční krajiny jsou hned vedle starých vesnic Schleife, Rohne, Mulkwitz, které jako by se zachovaly z pohádkových časů.
s. 149
Ve Sprévském lese našlo toto iluzorní drama svou nádhernou přírodní kulisu. Malebný les protkaný nesčetnými malými říčkami, leží na samém okraji Lužice, od Berlína vzdálený jen osmdesát kilometrů. Berlíňané již v minulém století zabrali Sprévský les pro sebe jako romantickou rekreační oblast a kvůli dvěma milionům návštěvníků, kteří sem každý rok přicházejí, se číšníci, majitelé penzionů, obchodníci se suvenýry a lodníci, kteří vozí turisty v malých člunech po síti kanálů, zase jednou vydávají za poslední Lužické Srby. Jsou to domorodci, kteří si už nic nepamatují, ale živí se minulostí, jíž se důkladně odcizili. Jsou nadití do falešných krojů, naučili se několika lužickosrbským pozdravům, aby se vlichotili těm, které omámila touha po domově, kteří hledají vlastní kořeny a nalézají je neomylně tam, kde byly důkladně zničeny, ať už je turistický průmysl dopravil kamkoli.
s. 158
Arumuni jsou jedním z nejstarších národů v Evropě, a i když nikdo neví, kolik jich je, protože téměř nikde, kde žili, nebyli uznáni jako menšina, určitě jich bude nejméně půl milionu; pravděpodobně je však mnohem víc těch, kteří se k nim počítají. Arumuni kdysi žili na celém Balkánu a ještě dnes jich mnoho žije v Řecku, Makedonii, Albánii a v Rumunsku, v menším množství i v Srbsku a Bulharsku, rozptýleni jsou po všech světadílech. Avšak jediná Makedonie, mladý stát, který nepožívá právě velký mezinárodní respekt, dosud projevila ochotu uznat je za národnostní skupinu. Přitom Arumuni byli řečtí ministři, srbští akademici, bulharští nositelé státní ceny, albánští národní hrdinové, hvězdy rumunského fotbalu i vídeňští bankovní ředitelé. Jen o tom nikdo nesměl vědět. Nebo to aspoň nesměli příliš zdůrazňovat. Třeba to už ani sami nevěděli. Anebo, jako kapitán rumunského národního fotbalového mužstva George Hagi, to veřejně řekli až později. Arumuni totiž, jimž středověké prameny připisují bohatství a vyspělou kulturu, kteří hráli po staletí v evropském obchodu důležitou roli a jejichž přínos k politickému emancipačnímu hnutí na Balkáně je dosud nedoceněn, byli ve 20. století pozapomenuti.
s. 177
Bitola, historický Monastir, je hezké velké město, které neinformovaného návštěvníka ze Západu překvapí. Zde v jižní Makedonii nachází živé, čilé univerzitní město, jehož jméno dříve neznal a které mu svými elegantními obchody, bary a restauracemi připomíná ona italská města, jež, jak se domnívá, nejlépe reprezentují městskou lehkost a středomořské umění žít. Místní korzo stále ještě nese jméno maršála Tita a ožívá kolem dvaadvacáté hodiny; ještě dlouho po půlnoci se tu procházejí mladí i staří. V době, kdy středoevropská velkoměsta v neděli umírají nudou, sem proudili lidé bůhvíodkud, během několika minut jich tu byly tisíce, procházeli se po promenádě, plnili restaurace v postranních ulicích, cikánské kapely vyhrávaly v zahradních restauracích a mezi tím vším se na pěší zóně proháněli na mopedech blázniví kluci. Skončilo to těsně před jednou, kdy celé to velkoměstské hemžení ustalo.

TROCHU TOHO VÍM
Jaro, léto lásky –
podzim, zima zvyku.
Na srdci už málem nic   co na jazyku

Jak by škoda mluvit.
Jak by slovo vázlo.
Jak by slzu smázlo   nadobro.   I nazlo.

„Je málo dřívího…,“
říká odněkud z jiného století
můj otec – ani moc nekřičí.

A tůni před našima všecko fest,
ledové kanýru,
jak by si voda vylévala zlostě.

A sladké nečitelno dětinství,
kterému i jen úsměv
přijde draho.

Jo, trochu toho vím,
trochu si pamatuju
svůj život…

I písně beze slov.
I drobná nanebevzetí řeči.
I ten věčný hlad, co slepý dřepí, kde se dá.

I ty regimenty.
Jednou nohou v nebi,
dřív než přišly z vojny.

Bože …
i jestliže nejsi!
buď svět bohabojný!

s. 37
Ve zprávě Královské komise je zaznamenána znalost místních jazyků v řadách britské koloniální správy k roku 1936, tedy v době, kdy byla hebrejština oficiálně i de facto již skoro dvacet let jazykem palestinských Židů. Z 270 britských úředníků prvních oddělení civilní správy jich dvacet ovládalo arabštinu i hebrejštinu, 106 mluvilo arabsky a šest hebrejsky. Tato čísl vypovídají výmluvněji než jakékoli politické argumenty o nedostatku zájmu britské byrokracie o obrodu sionismu.
s. 51
Základní fakt o židovské kolonizaci Palestiny spočívá v tom, že nebyla vynucována ani násilím, ani hrozbou násilí, nýbrž se odehrála – v rozporu se všeobecným míněním – s aktivním arabským souhlasem. Žádný Arab nebyl nikdy donucen prodat svou půdu, ať se jednalo o statek bohatého efendiho či o zemi maša, tj. kolektivní vlastnictví vesnice. Není ani přesné považovat Araby za naivní oběti, nalákané na židovské zlato. Arabská politická propaganda bez ustání brojila proti prodeji půdy Židům. O jeho eliminaci v téže době záměrně usilovala politika mandátní správy postupně se zpřísňujícími administrativními a legislativními metodami.
s. 54
Druhým hlavním zdrojem židovských nákupů byla tzv. maša, zastupující obecní majetek feláhů v arabských vesnicích. Jednalo se o půdu, kterou nebyli vesničané schopni obdělávat, jelikož jim chyběla technika nebo zavlažovací systémy, anebo pro jejich neochotu osvojit si moderní metody obdělávání půdy a nedostatek kapitálu k tomu. Když feláhové část své pusté půdy prodali, mohli zlepšit obdělávání zbývajících pozemků, anebo se začít živit jinak ve městě.
s. 56
Pokud člověk navštěvoval Palestinu jednou za pět či deset let, jak to činil autor této knihy v letech 1926 až 1948, pokaždé užasl nad zjevně prudkým pokrokem jak v obdělávání půdy, která během staletí mizerné turecké vlády ležela ladem, tak v životní úrovni obyvatelstva. Tento pokrok byl nápadnější u Arabů, kteří začínali z nižší úrovně. Přechod od hliněných chatrčí ke kamenným domům či od labyrintů křivolakých uliček staré Jaffy k prostorným třídám moderního města reprezentoval prudší kontrast než přirozenější růst Tel Avivu či rozšiřování areálu židovských zemědělských osad, které – jakkoli působivé – zůstávaly více méně věrny danému stylu a typu.
s. 58
Židé způsobili v této stagnující zemi explozi. Ovládli ji, ale ne proto, že by se dopouštěli násilí či podvodů, ale jelikož vnesli dvacáté století do země, která v podstatě ještě žila ve století patnáctém. Její původní majitele nevyvlastňovali, nepronásledovali ani nevykořisťovali, nýbrž je nahradili, jak tomu chtěl osud. Nepřišli tak, jako přicházeli jiní Evropané před nimi na temné kontinenty s puškami, skleněnými korálky a ohnivou vodou, ba ani s misionáři. Nezamýšleli Arabům uškodit. Nezabývali se ale ani prospěchem, který z toho Arabové mohou mít. Přišli, jelikož byli pronásledováni a toužili po vlastní zemi. Třebaže byly metody jejich dobývání z morálního hlediska méně problematické než jakýkoli jiný výboj v minulosti, příčina spočívala spíše v objektivních okolnostech než v subjektivních zásluhách. Byli relativně slušnými a lidskými vykonavateli amorálního dějinného díla. To je vše, co jsme se rozhodli prozkoumat, v domnění, že je to nutné, o počátcích státu Izrael, a to z hlediska pokřivených stranických názorů jak židovských, tak protižidovských.
s. 62
Absence misionářského přístupu je pro sionistickou kolonizaci typická. Arabové z toho měli nemalý prospěch, ale Židé nic takového nezamýšleli, takže tento vedlejší důsledek jejich počínání ztrácí značnou část své morální hodnoty a přesvědčivosti jako politický argument. Povýšenecký tón sionistické propagandy působil proti jejímu cíli a psychologicky neutralizoval veškeré materiální výhody, které Arabové příchodem Židů získávali. Židé tvrdili a dokazovali, že rozvojem zpustlých končin Palestiny a využitím jejího průmyslového potenciálu neberou Arabům jejich domov, ale přistavují k němu další patro. Arabové odpovídali, že to tak může být, ale v každém případě odmítají, aby „nad nimi“ žil nějaký cizí národ. Židé tvrdili a dokazovali, že díky jejich přistěhovalectví a budovatelskému úsilí se Arabům vede mnohem lépe než předtím. Arabové odpovídali, že to může být pravda, ale že rozhodně nežádali na Židech, aby jim něco přinášeli, a že vše, po čem touží, je být ponecháni sami sobě.
s. 64
Přítomnost Arabů byla pouze náhodná jako přítomnost jakýchsi zapomenutých kusů nábytku v domě, ponechaném dočasně k užívání cizincům. Židé je nechtěli odstranit, pokud jim nebudou překážet. Nezamýšleli Arabům škodit, ale očekávali od nich, že budou tiše přihlížet, jak si berou jejich zemi a řídí ji svým efektivních způsobem ku všeobecnému prospěchu. Oproti jiným kolonizátorům nevykořisťovali domorodou levnou pracovní sílu; jednoduše Araby vyloučili ze své hermeticky uzavřené ekonomiky.
s. 65
Hmotný prospěch Arabů byl náhodným vedlejším produktem ekonomické expanze Židů. Jazykem židovských škol a univerzit, knih a novin byla hebrejština, které Arabové nerozuměli. Židé nevydávali arabské knihy ani časopisy. Kulturní život obou společenství se odehrával ve vodotěsných schránkách, stejně jako jejich ekonomiky. Židé se nijak nepokoušeli seznámit arabské masy s evropskou kulturou, ani se přizpůsobit oněm aspektům orientálního života, jež by obohatil jejich vlastní kulturní vzorce a současně by zredukovaly provokativní židovskou odlišnost v Palestině. Nenaučili se od Arabů stavět chladné a prostorné domy, vhodné pro palestinské podnebí a krajiny. Přinesli si svou vlastní architekturu polských městeček a německého funkcionalismu dvacátých let. Oblékání, stravování, zvyky a povšechný způsob života si přinesli jako prefabrikované modely ze zemí svého původu. Některé znamenaly pro Palestinu zlepšení, jiné se tam nehodily. Mezi oběma národy nedocházelo ke kulturní výměně. Židé přišli jako dobyvatelé. Byl to výboj férový a lidský, ale přece jen výboj.
s. 73
Existence státu Izrael je založena na kolonizačních výkonech Židů v průběhu třiceti let mezi lety 1918 a 1948.
Mystická vazba Židů k Palestině se přetransformovala do právního nároku Balfourovy deklarace a mandátu Společnosti národů. Ale oproti Shylockově nároku na slíbenou libru masa se sionistická věc zakládala, materiálně i morálně, na obětech a výkonech židovských pionýrů. Na rozdíl od dřívějších kolonizátorů nezískali Židé půdu násilím ani pod hrozbou násilí, ale koupí od svolných prodávajících. Většina takto získané půdy byla pustá. První osadníci ji museli zúrodnit vlastníma rukama, přičemž zaplatili vysokou daň tropickým nemocem a nepřátelským nájezdníkům.
s. 91
Jestliže mandátní komise, stejně jako vůdčí politici všech politických stran v samotné Británii, shledali, že Bílá kniha znamená nepochybně úpravu mandátu, mohla se nová britská politika dostat do souladu s právem pouze na základě souhlasu Rady Společnosti národů, jejž ale nikdy nezískala. Židé mohli proto právem tvrdit, že Bílá kniha není legální. Na této právní základně odmítla Židovská agentura považovat imigraci nad rámec povolený kvótami Bílé knihy za „ilegální“ nebo aktivity směřující k usnadnění záchrany k smrti odsouzených evropských Židů za nezákonné, třebaže odporovaly správním nařízením vycházejícím z Bílé knihy.
s. 120
Je málo známou skutečností, že první velitel „teroristických darebáků“ z Irgunu zemřel v britských službách a byl pohřben s vojenskými poctami.
s. 124
Ale jak prokázal i vývoj v sousedních zemích, protibritské cítění existovalo nezávisle na otázce sionismu. Bylo přirozeným výrazem touhy po nezávislosti i tradičního protievropského postoje islámu. Domněnka, že jakmile zmizí překážka v podobě sionismu, zanikne i arabské xenofobie, znamenala omyl stejně naivní, jako byla domněnka, že po „osvobození“ sudetských Němců se z nacistů stanou mírumilovní Evropané. Století britské a francouzské zkušenosti v Egyptě, Sýrii, a ostatních arabských zemích přesvědčivě dokazovalo, že i kdyby mělo půl milionu palestinských Židů zmizet z povrchu zemského, protievropského štvaní si okamžitě najde jinou záminku.
s. 163
Vládní odmítnutí žádosti povolit židovským vyhnancům vstup do Palestiny rozhněvalo americkou veřejnost a ohrozilo urgentně nutnou americkou půjčku. Na velkém shromáždění před 45 000 posluchači poradil starosta New Yorku La Guardia britskému velvyslanci lordu Halifaxovi, že „pokud Británie chce úvěr, pak nejlepší cestou, jak ho získat, je doložit, že vypůjčovatel ví, jak držet slovo“. Osud jednoho sta tisíc začal působit na světové veřejné mínění jako kámen vržený do rybníka. Zčeřená voda se záhy rozbouřila a hrozilo, že ve vlnách utone britská prestiž a hospodářská budoucnost. Britský tisk tvrdil, že celé toto pozdvižení má na svědomí sionistická propaganda. Ta v tom jistě měla prsty, ale pouze jako někdo, kdo otevřel stavidla zdymadla.
s. 164
Současně prodělaly Hagana a Židovská agentura postupný a zdráhavý přerod k terorismu. Během prvních říjnových dní vešlo ve známost, že palestinská správa hodlá deportovat asi čtyřicet orientálních Židů do zemí jejich původu – Iráku a Sýrie. V arabských zemích prudce vzrostl antisemitismus a bylo zřejmé, že tyto lidi čeká vězení nebo něco horšího. Spolu s dalšími sto sedmdesáti ilegálními přistěhovalci byli zadržováni v táboře Athlit. Dne 10. října na něj zaútočilo deset ozbrojených mužů Hagany, přemohlo posádku a vězně osvobodilo, přičemž zahynul britských konstábl. Byl to první případ Angličana usmrceného Haganou od počátku mandátu a zároveň první akt ozbrojené revolty této organizace.
s. 166
V roce, který přinesl světu mír, začaly první střety skryté války mezi britským ministerstvem zahraničních věcí a budoucím Státem Izrael.
s. 169
První důvod ministra zahraničních věcí [proti židovskému přistěhovalectví do Palestiny; pozn. Ondřeje Mazáka] ohledně dvou set milionů liber byl čistou nepravdou. Od počátku do konce britského mandátu hradili Židé transport a přesídlení imigrantů výhradně ze sionistických fondů; britské občany to nestálo ani penny. Později musel Bevin přiznat, že se v této záležitosti mýlil, ale lež již svůj účel splnila. Britská veřejnost nabyla dojmu, že bude muset zaplatit šílené sumy peněz, aby dostala Židy do Palestiny. A ti navíc, jakmile tam budou, začnou střílet po svých britských dobrodincích.

s. 63
Hluboko v lese se nachází modročerné jezírko, pod jehož zledovatělou hladinou se zračí ženská tvář.
Žena má oči dokořán a pod vodou není vidět nic víc než tato useknutá, živá hlava.
A z ní vyrůstají obrovské tmavomodré okvětní lístky violek.
s. 65–6
Hnědá je barva domácího piva, rzi, prámů, čokolády a jednotvárně se táhnoucí, bezpečné každodennosti.
Rez má ráda.
Rez změkčuje přísný hřbitovní kříž a dveře díky ní domácky vržou.
Hrubě hnědé tečky rzi zmírňují nabubřelou hrozbu nože.
Hnědá barva rzi vypráví o minulém i budoucím zároveň.
Hnědý rákos už není živý, ale ještě ani mrtvý.
Hnědá je konejšivá barva vlastní pozvolnému umírání.

Alky
v ty dny kdy
vlhký beton byl pořád zasviněn
kousky z odkvétajících stromů
jsme se několikrát sešli
v nezvyklé denní době
v nějakém bistru nebo baru
nedaleko od našeho společného bytu
přicházeli jsme každý
odjinud
sedávali naproti sobě
pozorovali své vystupující tváře
dnem nasvícené
poslouchali svá slova
odkud se berou
odkud v malých hejnech
stále přelétají
jako alky z nepřístupných útesů
u severních moří
dávali jsme si další
a další schůzky
v těch dnech zasviněných
kousíčky odkvétajících stromů

Čaj
Toto je čaj ze sněhu.

Nevím, jak to bude dál.
Jsou vraždy a obchody,
ohromné těžařské společnosti,
bílý smích poslanců,
oddělený život při velkých dětech.

Teď vypij ten čaj,
co jsem uvařil
ze spousty sněhu.

Něva
Za řeznictvím je Něva
a je stříbrná jako řeka vodky —
přišel s tím domů
a vidí jak se sype písek světla
písek hlasů
jak se sype písek ženiny ruky
do písku světla
a vidí
že tam Něva
už není

ÚRYVEK 1
Ekonomickým vztahům, do kterých ses narodil a které sám reprodukuješ, vládne těžařská mentalita.

ÚRYVEK 2
Já zapínám aplikaci Platformy, přesedlám na pracovní kolo a vyrážím. Čekáš na jídlo, které sis objednal, můj čas je pro tebe levný. Mě stojí všechno.

ÚRYVEK 3
Zrušit automobily a muže by bylo zapotřebí na celém světě současně.