Bylo těžké něco vybrat. Silný rozhovor se silnou osobnosti…

s. 70
Jak jste se poznala s Adrienou Šimotovou?
To je už velmi dávno! Myslím, že prvně jsem ji viděla na její výstavě v Mánesu, kde mne objala a řekla mi, to jsme si ještě vykaly: „Vy jste sestra mého srdce.“ Já měla takovou radost! To nikdy nemohu zapomenout! Od té doby jsme se stále sbližovaly a nyní se vídáme jako nejbližší.
Ještě do toho musím také vplést Danielu Hodrovou. Daniela u předposlední Adrieniny výstavy, kde byli jakoby schoulení lidé, napsala na to téma esej „Chvála schoulení“ a od té doby se velice začala teoreticky věnovat Adrieninu výtvarnému projevu. A všechny jsme se velmi sblížily.
s. 79
Vím, že máte velmi ráda vesmír. Co Vás na něm tak přitahuje?
To, že o tom musím stále znovu a znovu přemýšlet a nikdy se k ničemu nedoberu. Baví mne, jak je ten prostor nekonečný, že se stále rozšiřuje, a tak i má nevědomost je stále hlubší a hlubší. To je velmi zvláštní pocit. Člověk myslím nejčastěji dumá nad tím, co mu je nedosažitelné. Něco, co je jednoduché, co na tom navymýšlíte? Takto jdete stále hlouběji a hlouběji a dno nikde. A to je nádherné! 
Musíme brát vážně každý sám sebe a svůj osud, domýšlet. Jde o to, přesáhnout sebe sama. Proč vlastně lidé touží po vzdělání? Proč má člověk potřebu naučit se fotografovat, malovat, psát a psát dobře?
Někdy mám strach, že se už moc nečte. Je to slyšet z různých míst, že na to dnes není tolik prostoru. Velmi bych to nepřála lidskému pokolení, aby přestalo číst, aby přestalo psát básně, psát vůbec, malovat. Tohle vše kdyby skončilo, tak přestaneme být lidmi.