s. 37
Ve zprávě Královské komise je zaznamenána znalost místních jazyků v řadách britské koloniální správy k roku 1936, tedy v době, kdy byla hebrejština oficiálně i de facto již skoro dvacet let jazykem palestinských Židů. Z 270 britských úředníků prvních oddělení civilní správy jich dvacet ovládalo arabštinu i hebrejštinu, 106 mluvilo arabsky a šest hebrejsky. Tato čísl vypovídají výmluvněji než jakékoli politické argumenty o nedostatku zájmu britské byrokracie o obrodu sionismu.
s. 51
Základní fakt o židovské kolonizaci Palestiny spočívá v tom, že nebyla vynucována ani násilím, ani hrozbou násilí, nýbrž se odehrála – v rozporu se všeobecným míněním – s aktivním arabským souhlasem. Žádný Arab nebyl nikdy donucen prodat svou půdu, ať se jednalo o statek bohatého efendiho či o zemi maša, tj. kolektivní vlastnictví vesnice. Není ani přesné považovat Araby za naivní oběti, nalákané na židovské zlato. Arabská politická propaganda bez ustání brojila proti prodeji půdy Židům. O jeho eliminaci v téže době záměrně usilovala politika mandátní správy postupně se zpřísňujícími administrativními a legislativními metodami.
s. 54
Druhým hlavním zdrojem židovských nákupů byla tzv. maša, zastupující obecní majetek feláhů v arabských vesnicích. Jednalo se o půdu, kterou nebyli vesničané schopni obdělávat, jelikož jim chyběla technika nebo zavlažovací systémy, anebo pro jejich neochotu osvojit si moderní metody obdělávání půdy a nedostatek kapitálu k tomu. Když feláhové část své pusté půdy prodali, mohli zlepšit obdělávání zbývajících pozemků, anebo se začít živit jinak ve městě.
s. 56
Pokud člověk navštěvoval Palestinu jednou za pět či deset let, jak to činil autor této knihy v letech 1926 až 1948, pokaždé užasl nad zjevně prudkým pokrokem jak v obdělávání půdy, která během staletí mizerné turecké vlády ležela ladem, tak v životní úrovni obyvatelstva. Tento pokrok byl nápadnější u Arabů, kteří začínali z nižší úrovně. Přechod od hliněných chatrčí ke kamenným domům či od labyrintů křivolakých uliček staré Jaffy k prostorným třídám moderního města reprezentoval prudší kontrast než přirozenější růst Tel Avivu či rozšiřování areálu židovských zemědělských osad, které – jakkoli působivé – zůstávaly více méně věrny danému stylu a typu.
s. 58
Židé způsobili v této stagnující zemi explozi. Ovládli ji, ale ne proto, že by se dopouštěli násilí či podvodů, ale jelikož vnesli dvacáté století do země, která v podstatě ještě žila ve století patnáctém. Její původní majitele nevyvlastňovali, nepronásledovali ani nevykořisťovali, nýbrž je nahradili, jak tomu chtěl osud. Nepřišli tak, jako přicházeli jiní Evropané před nimi na temné kontinenty s puškami, skleněnými korálky a ohnivou vodou, ba ani s misionáři. Nezamýšleli Arabům uškodit. Nezabývali se ale ani prospěchem, který z toho Arabové mohou mít. Přišli, jelikož byli pronásledováni a toužili po vlastní zemi. Třebaže byly metody jejich dobývání z morálního hlediska méně problematické než jakýkoli jiný výboj v minulosti, příčina spočívala spíše v objektivních okolnostech než v subjektivních zásluhách. Byli relativně slušnými a lidskými vykonavateli amorálního dějinného díla. To je vše, co jsme se rozhodli prozkoumat, v domnění, že je to nutné, o počátcích státu Izrael, a to z hlediska pokřivených stranických názorů jak židovských, tak protižidovských.
s. 62
Absence misionářského přístupu je pro sionistickou kolonizaci typická. Arabové z toho měli nemalý prospěch, ale Židé nic takového nezamýšleli, takže tento vedlejší důsledek jejich počínání ztrácí značnou část své morální hodnoty a přesvědčivosti jako politický argument. Povýšenecký tón sionistické propagandy působil proti jejímu cíli a psychologicky neutralizoval veškeré materiální výhody, které Arabové příchodem Židů získávali. Židé tvrdili a dokazovali, že rozvojem zpustlých končin Palestiny a využitím jejího průmyslového potenciálu neberou Arabům jejich domov, ale přistavují k němu další patro. Arabové odpovídali, že to tak může být, ale v každém případě odmítají, aby „nad nimi“ žil nějaký cizí národ. Židé tvrdili a dokazovali, že díky jejich přistěhovalectví a budovatelskému úsilí se Arabům vede mnohem lépe než předtím. Arabové odpovídali, že to může být pravda, ale že rozhodně nežádali na Židech, aby jim něco přinášeli, a že vše, po čem touží, je být ponecháni sami sobě.
s. 64
Přítomnost Arabů byla pouze náhodná jako přítomnost jakýchsi zapomenutých kusů nábytku v domě, ponechaném dočasně k užívání cizincům. Židé je nechtěli odstranit, pokud jim nebudou překážet. Nezamýšleli Arabům škodit, ale očekávali od nich, že budou tiše přihlížet, jak si berou jejich zemi a řídí ji svým efektivních způsobem ku všeobecnému prospěchu. Oproti jiným kolonizátorům nevykořisťovali domorodou levnou pracovní sílu; jednoduše Araby vyloučili ze své hermeticky uzavřené ekonomiky.
s. 65
Hmotný prospěch Arabů byl náhodným vedlejším produktem ekonomické expanze Židů. Jazykem židovských škol a univerzit, knih a novin byla hebrejština, které Arabové nerozuměli. Židé nevydávali arabské knihy ani časopisy. Kulturní život obou společenství se odehrával ve vodotěsných schránkách, stejně jako jejich ekonomiky. Židé se nijak nepokoušeli seznámit arabské masy s evropskou kulturou, ani se přizpůsobit oněm aspektům orientálního života, jež by obohatil jejich vlastní kulturní vzorce a současně by zredukovaly provokativní židovskou odlišnost v Palestině. Nenaučili se od Arabů stavět chladné a prostorné domy, vhodné pro palestinské podnebí a krajiny. Přinesli si svou vlastní architekturu polských městeček a německého funkcionalismu dvacátých let. Oblékání, stravování, zvyky a povšechný způsob života si přinesli jako prefabrikované modely ze zemí svého původu. Některé znamenaly pro Palestinu zlepšení, jiné se tam nehodily. Mezi oběma národy nedocházelo ke kulturní výměně. Židé přišli jako dobyvatelé. Byl to výboj férový a lidský, ale přece jen výboj.
s. 73
Existence státu Izrael je založena na kolonizačních výkonech Židů v průběhu třiceti let mezi lety 1918 a 1948.
Mystická vazba Židů k Palestině se přetransformovala do právního nároku Balfourovy deklarace a mandátu Společnosti národů. Ale oproti Shylockově nároku na slíbenou libru masa se sionistická věc zakládala, materiálně i morálně, na obětech a výkonech židovských pionýrů. Na rozdíl od dřívějších kolonizátorů nezískali Židé půdu násilím ani pod hrozbou násilí, ale koupí od svolných prodávajících. Většina takto získané půdy byla pustá. První osadníci ji museli zúrodnit vlastníma rukama, přičemž zaplatili vysokou daň tropickým nemocem a nepřátelským nájezdníkům.
s. 91
Jestliže mandátní komise, stejně jako vůdčí politici všech politických stran v samotné Británii, shledali, že Bílá kniha znamená nepochybně úpravu mandátu, mohla se nová britská politika dostat do souladu s právem pouze na základě souhlasu Rady Společnosti národů, jejž ale nikdy nezískala. Židé mohli proto právem tvrdit, že Bílá kniha není legální. Na této právní základně odmítla Židovská agentura považovat imigraci nad rámec povolený kvótami Bílé knihy za „ilegální“ nebo aktivity směřující k usnadnění záchrany k smrti odsouzených evropských Židů za nezákonné, třebaže odporovaly správním nařízením vycházejícím z Bílé knihy.
s. 120
Je málo známou skutečností, že první velitel „teroristických darebáků“ z Irgunu zemřel v britských službách a byl pohřben s vojenskými poctami.
s. 124
Ale jak prokázal i vývoj v sousedních zemích, protibritské cítění existovalo nezávisle na otázce sionismu. Bylo přirozeným výrazem touhy po nezávislosti i tradičního protievropského postoje islámu. Domněnka, že jakmile zmizí překážka v podobě sionismu, zanikne i arabské xenofobie, znamenala omyl stejně naivní, jako byla domněnka, že po „osvobození“ sudetských Němců se z nacistů stanou mírumilovní Evropané. Století britské a francouzské zkušenosti v Egyptě, Sýrii, a ostatních arabských zemích přesvědčivě dokazovalo, že i kdyby mělo půl milionu palestinských Židů zmizet z povrchu zemského, protievropského štvaní si okamžitě najde jinou záminku.
s. 163
Vládní odmítnutí žádosti povolit židovským vyhnancům vstup do Palestiny rozhněvalo americkou veřejnost a ohrozilo urgentně nutnou americkou půjčku. Na velkém shromáždění před 45 000 posluchači poradil starosta New Yorku La Guardia britskému velvyslanci lordu Halifaxovi, že „pokud Británie chce úvěr, pak nejlepší cestou, jak ho získat, je doložit, že vypůjčovatel ví, jak držet slovo“. Osud jednoho sta tisíc začal působit na světové veřejné mínění jako kámen vržený do rybníka. Zčeřená voda se záhy rozbouřila a hrozilo, že ve vlnách utone britská prestiž a hospodářská budoucnost. Britský tisk tvrdil, že celé toto pozdvižení má na svědomí sionistická propaganda. Ta v tom jistě měla prsty, ale pouze jako někdo, kdo otevřel stavidla zdymadla.
s. 164
Současně prodělaly Hagana a Židovská agentura postupný a zdráhavý přerod k terorismu. Během prvních říjnových dní vešlo ve známost, že palestinská správa hodlá deportovat asi čtyřicet orientálních Židů do zemí jejich původu – Iráku a Sýrie. V arabských zemích prudce vzrostl antisemitismus a bylo zřejmé, že tyto lidi čeká vězení nebo něco horšího. Spolu s dalšími sto sedmdesáti ilegálními přistěhovalci byli zadržováni v táboře Athlit. Dne 10. října na něj zaútočilo deset ozbrojených mužů Hagany, přemohlo posádku a vězně osvobodilo, přičemž zahynul britských konstábl. Byl to první případ Angličana usmrceného Haganou od počátku mandátu a zároveň první akt ozbrojené revolty této organizace.
s. 166
V roce, který přinesl světu mír, začaly první střety skryté války mezi britským ministerstvem zahraničních věcí a budoucím Státem Izrael.
s. 169
První důvod ministra zahraničních věcí [proti židovskému přistěhovalectví do Palestiny; pozn. Ondřeje Mazáka] ohledně dvou set milionů liber byl čistou nepravdou. Od počátku do konce britského mandátu hradili Židé transport a přesídlení imigrantů výhradně ze sionistických fondů; britské občany to nestálo ani penny. Později musel Bevin přiznat, že se v této záležitosti mýlil, ale lež již svůj účel splnila. Britská veřejnost nabyla dojmu, že bude muset zaplatit šílené sumy peněz, aby dostala Židy do Palestiny. A ti navíc, jakmile tam budou, začnou střílet po svých britských dobrodincích.