TROCHU TOHO VÍM
Jaro, léto lásky –
podzim, zima zvyku.
Na srdci už málem nic   co na jazyku

Jak by škoda mluvit.
Jak by slovo vázlo.
Jak by slzu smázlo   nadobro.   I nazlo.

„Je málo dřívího…,“
říká odněkud z jiného století
můj otec – ani moc nekřičí.

A tůni před našima všecko fest,
ledové kanýru,
jak by si voda vylévala zlostě.

A sladké nečitelno dětinství,
kterému i jen úsměv
přijde draho.

Jo, trochu toho vím,
trochu si pamatuju
svůj život…

I písně beze slov.
I drobná nanebevzetí řeči.
I ten věčný hlad, co slepý dřepí, kde se dá.

I ty regimenty.
Jednou nohou v nebi,
dřív než přišly z vojny.

Bože …
i jestliže nejsi!
buď svět bohabojný!