Scan barcode
bill369's reviews
293 reviews
Hra doopravdy by Richard Weiner
Did not finish book. Stopped at 6%.
Did not finish book. Stopped at 6%.
s. 14
Láska opravdu je branou do pekel.
Láska opravdu je branou do pekel.
Zeptej se táty by Jan Balabán
s. 13
Hans vystoupil z tramvaje. Nemůže přece minout ten černý topol v tomhle ranním světle. Od otcovy smrti k němu chodí jako k nějakému totemu. Jeho mohutný vysoký kmen je prohnutý jako plamen v poryvu větru. A když se vítr utiší, koruna se vrací zpět, i když kmen ještě zůstává vzdutý ve směru vychýlení. Nádherný oblouk, který tu trvá snad čtyřicet let. Černé topoly rychle rostou i umírají, podobně jako lidé. Čtyřicet let trval poryv, který prohnul plamen, poryv, který ohýbal mého otce, můj rod i můj národ, a teď bychom chtěli věřit, že se vracíme zpět k vertikále? Ten strom je sochou našeho času a u jeho paty stojí mladá dívka, skoro ještě dítě, se svým fetem a s očima otevřenýma do vesmíru a usmívá se víc, než je to vůbec možné.
s. 20
Dech mladé ženy se zklidňuje. Už je opět hluboký a oči za víčky se nehýbou tak prudce. S jednou rukou za hlavou a s druhou na břiše už zase spí ve své naučené meditaci. Spí a fetuje kyslík. Jedinou drogu, kterou jí nechali.
s. 32
Vstát časně. Za oknem modrý inkoust noci už zlomené v den. Stalo se to před malou chvílí. Jak rád bych zase někdy byl u toho, když naše zemská kra opouští pásmo noci. Tohle zahlédnout znamená vůbec nejít spát. Sedět u ohně celou noc. Občas přihodit poleno. Občas prohodit pár slov a pak si jen tak unaveně všimnout, že tma mezi stromy řídne. Že se šeď kmenů proměňuje v první tušení barev, z ohně je jen modrý kouř, a pak se rozhlédneš a všechno je nahé v prvním světle.
s. 37
Autobusy 54 a 45 a pak přes parkoviště do haly a výtahem na oddělení. Emil je vždycky tak zadýchaný a pokorný. Jako by se měl všem omluvit za to, že tu leží jeho na smrt nemocný otec. Tak ponížený před sestrami a před lékaři. A přitom ví, že už je toho jen málo, co pro tátu mohou udělat. Je to tak nevýslovně trapné, traplivé, že tady, v tom veřejném prostoru, musíme prožívat své poslední dny, že tu musíme potlačovat slzy a pláč a odbíhat za tím účelem někam na záchod a tam se pak omývat vodou nad umyvadlem a dávat se dohromady, tlačit se násilím do formy normálního člověka v situaci, která je všechno jiné, jen ne normální.
s. 56
Jsem jako strom, který opadal a neusnul. Nedýchá, ale musí o tom vědět. Potuluji se tímto lesem jako zamlčená vzpomínka mezi řádky memoárů, které píše neupřímný člověk. Člověk, který zamlčel to hlavní a o všem dokola pořád mluví a píše.
s. 60–61
Nemít tak lidi! Nemít je ráda, to nejde. Vůbec je nemít. Kolikrát Jeny takto klesla, když cítila, jak ji pouto k dceři, matce a sestře… bolí kdesi uvnitř jako zaseknutá harpuna. Bolest, před níž neunikneš do hloubky ani do dálky. Je možné zmizet? Dovedla si sebe samu představit, jak mizí v tomhle šeru a splyne s ním a není s nikým a není pro nikoho, je sama, němá, protože nemusí ani nemá s kým mluvit. Takto narkoticky prožít život, dá se to? Člověk by musel buďto vědět, že jsou všichni v pořádku, což je nemožné, nebo by musel být sám. Ne osamocený, osamělý, ale sám, jediný, na kom záleží. A na to Jeny – na to není dost velká. Jen to srdce, které ji tísní v jejích malých poměrech
s. 123
Celé moje tělo je dočasná struktura, já to vím. Nenuť mě vidět se mrtvou. Všechno, co jsi objímal a líbal. Nepřibližuj se ke mně, nepříteli. Můj Bože, ve kterého věřím jen málo, proč jsem toho hnusného, zlého a vlastně už mrtvého chlapa nezahnala? Emile, proč jsem tě dávno neopustila? Já vím, že by stačila dvě slova: Jdi pryč! A ty bys šel. Proč jsem tohle kouzlo už dávno nepoužila?
Nenávidím to, co mi říkáš, ale tebe nemůžu nenávidět. Ve tvé přítomnosti nenávidím spíš sebe, spíš nenávidím svět. Ne svět, ale ten tvůj nemilosrdný pohled, kterým se na něj díváš.
Hans vystoupil z tramvaje. Nemůže přece minout ten černý topol v tomhle ranním světle. Od otcovy smrti k němu chodí jako k nějakému totemu. Jeho mohutný vysoký kmen je prohnutý jako plamen v poryvu větru. A když se vítr utiší, koruna se vrací zpět, i když kmen ještě zůstává vzdutý ve směru vychýlení. Nádherný oblouk, který tu trvá snad čtyřicet let. Černé topoly rychle rostou i umírají, podobně jako lidé. Čtyřicet let trval poryv, který prohnul plamen, poryv, který ohýbal mého otce, můj rod i můj národ, a teď bychom chtěli věřit, že se vracíme zpět k vertikále? Ten strom je sochou našeho času a u jeho paty stojí mladá dívka, skoro ještě dítě, se svým fetem a s očima otevřenýma do vesmíru a usmívá se víc, než je to vůbec možné.
s. 20
Dech mladé ženy se zklidňuje. Už je opět hluboký a oči za víčky se nehýbou tak prudce. S jednou rukou za hlavou a s druhou na břiše už zase spí ve své naučené meditaci. Spí a fetuje kyslík. Jedinou drogu, kterou jí nechali.
s. 32
Vstát časně. Za oknem modrý inkoust noci už zlomené v den. Stalo se to před malou chvílí. Jak rád bych zase někdy byl u toho, když naše zemská kra opouští pásmo noci. Tohle zahlédnout znamená vůbec nejít spát. Sedět u ohně celou noc. Občas přihodit poleno. Občas prohodit pár slov a pak si jen tak unaveně všimnout, že tma mezi stromy řídne. Že se šeď kmenů proměňuje v první tušení barev, z ohně je jen modrý kouř, a pak se rozhlédneš a všechno je nahé v prvním světle.
s. 37
Autobusy 54 a 45 a pak přes parkoviště do haly a výtahem na oddělení. Emil je vždycky tak zadýchaný a pokorný. Jako by se měl všem omluvit za to, že tu leží jeho na smrt nemocný otec. Tak ponížený před sestrami a před lékaři. A přitom ví, že už je toho jen málo, co pro tátu mohou udělat. Je to tak nevýslovně trapné, traplivé, že tady, v tom veřejném prostoru, musíme prožívat své poslední dny, že tu musíme potlačovat slzy a pláč a odbíhat za tím účelem někam na záchod a tam se pak omývat vodou nad umyvadlem a dávat se dohromady, tlačit se násilím do formy normálního člověka v situaci, která je všechno jiné, jen ne normální.
s. 56
Jsem jako strom, který opadal a neusnul. Nedýchá, ale musí o tom vědět. Potuluji se tímto lesem jako zamlčená vzpomínka mezi řádky memoárů, které píše neupřímný člověk. Člověk, který zamlčel to hlavní a o všem dokola pořád mluví a píše.
s. 60–61
Nemít tak lidi! Nemít je ráda, to nejde. Vůbec je nemít. Kolikrát Jeny takto klesla, když cítila, jak ji pouto k dceři, matce a sestře… bolí kdesi uvnitř jako zaseknutá harpuna. Bolest, před níž neunikneš do hloubky ani do dálky. Je možné zmizet? Dovedla si sebe samu představit, jak mizí v tomhle šeru a splyne s ním a není s nikým a není pro nikoho, je sama, němá, protože nemusí ani nemá s kým mluvit. Takto narkoticky prožít život, dá se to? Člověk by musel buďto vědět, že jsou všichni v pořádku, což je nemožné, nebo by musel být sám. Ne osamocený, osamělý, ale sám, jediný, na kom záleží. A na to Jeny – na to není dost velká. Jen to srdce, které ji tísní v jejích malých poměrech
s. 123
Celé moje tělo je dočasná struktura, já to vím. Nenuť mě vidět se mrtvou. Všechno, co jsi objímal a líbal. Nepřibližuj se ke mně, nepříteli. Můj Bože, ve kterého věřím jen málo, proč jsem toho hnusného, zlého a vlastně už mrtvého chlapa nezahnala? Emile, proč jsem tě dávno neopustila? Já vím, že by stačila dvě slova: Jdi pryč! A ty bys šel. Proč jsem tohle kouzlo už dávno nepoužila?
Nenávidím to, co mi říkáš, ale tebe nemůžu nenávidět. Ve tvé přítomnosti nenávidím spíš sebe, spíš nenávidím svět. Ne svět, ale ten tvůj nemilosrdný pohled, kterým se na něj díváš.
Elegie by Jiří Orten
s. 7
V trafice žádné bolest nerozměníš,
neboť je věčná. Potácet se budeš
od viny k vině, od nepláče k pláči,
od strachu k bázni, od úzkosti k muce,
od krutých stisků, od hanby a špíny
k samotě strašné, která není sama.
Jen sliny rozkoše budeš smět polykati.
Všimni si záclon, křesla povšimni si
a obrázků, co na stěnách tu visí,
všimni si knih a stolu, postele té,
které jsi náhle svoji tíhu vzala,
všimni si lampy, ženo, víc mi patří
než ty
s. 10
Kam prcháš, řeko, když ti náhle břehy
do moře vběhnou? Zda se ještě držíš
za ruce s ústím, které lákalo tě
zemříti v šířce? Zda tvé kapky mluví
svou rodnou řečí v cizině té strašné,
zda řeknou „bratře“ proudu studenému,
jenž studí víc než úžlabiny v horách?
Ó, vrať se, řeko, obzore můj milý,
hle, země pláče, neboť ztratila tě,
tvůj pramen vyschl, koryto tvé vyschlo,
jen ústíš, ústíš, zmíráš, nejsi, řeko!
s. 31
Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán.
V trafice žádné bolest nerozměníš,
neboť je věčná. Potácet se budeš
od viny k vině, od nepláče k pláči,
od strachu k bázni, od úzkosti k muce,
od krutých stisků, od hanby a špíny
k samotě strašné, která není sama.
Jen sliny rozkoše budeš smět polykati.
Všimni si záclon, křesla povšimni si
a obrázků, co na stěnách tu visí,
všimni si knih a stolu, postele té,
které jsi náhle svoji tíhu vzala,
všimni si lampy, ženo, víc mi patří
než ty
s. 10
Kam prcháš, řeko, když ti náhle břehy
do moře vběhnou? Zda se ještě držíš
za ruce s ústím, které lákalo tě
zemříti v šířce? Zda tvé kapky mluví
svou rodnou řečí v cizině té strašné,
zda řeknou „bratře“ proudu studenému,
jenž studí víc než úžlabiny v horách?
Ó, vrať se, řeko, obzore můj milý,
hle, země pláče, neboť ztratila tě,
tvůj pramen vyschl, koryto tvé vyschlo,
jen ústíš, ústíš, zmíráš, nejsi, řeko!
s. 31
Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán.
Ianus tří tváří by Věra Linhartová
s. 9
Konečně jsou slova jednoduchá
ne nesložitá
ale jednoho ducha
s. 13
Uprostřed noci psa
náhle jal žal
(tak jako: jímati vězniti žalářovati želeti)
žalem pes jal se výti
psem žal pak vyl
s. 17
Stín nad vodou stín bílých bříz
pavoučích vláken jemná síť
stříbrná mříž
Síť nad vodou síť jemná mříž
stříbrný pavouk vlákna stín
co prýští z bříz
Lesk čirých vod břízami stmín
krajkoví hadů hebká příz
hořkosti hlín
Břízovím tmy zřít hadí stín
stříbrný lesk co prýští z vod
rybou být jmín
s. 69
Dnes už ovšem zdaleka tolik neopovrhuji moudrými radami, anebo i jen rozumným slovem, jako řekněme před desíti lety. Ale právě tehdy jsem přijala za svou jednu moudrou radu, jedinou, která (i když vlastně nebyla dána přímo mně) mi kdy byla k užitku: „Nemůžete-li psát, pište o tom, že (jak, proč) nemůžete psát.“
s. 89
Ticho – zmínila jsem se již o tom –má pro mne dnes jiný význam, než jen význam hluchého prostoru za zdí, přes niž nemohou slova proniknout. Ticho se mi stává – alespoň čas od času, za předpokladu přesného a přísného soustředění a záměrného sebeumlčení – zárodečným a bytovým prostorem, tedy prostorem, kde obývám a z něhož se rodí (podobně jako ze zrcadla či z upřeně pozorované bílé plochy vystupují tváře, nebo z dlouhé osamělosti či v poušti halucinace) přízraky a zvuky nevídané naléhavosti a nepochybné přítomnosti, o jejichž skutečnosti, ať už je jakéhokoli druhu, by bylo bezúčelné pochybovat, protože nejsem jejich počátkem. – Ovšemže jsou tato údobí disponibility k tichu jen krátká a vzácná; a ovšemže jsou nesmírné a tísnivé rozlohy hluchého mlčení. Ale krom z ticha ke mně nic nemluví.
Konečně jsou slova jednoduchá
ne nesložitá
ale jednoho ducha
s. 13
Uprostřed noci psa
náhle jal žal
(tak jako: jímati vězniti žalářovati želeti)
žalem pes jal se výti
psem žal pak vyl
s. 17
Stín nad vodou stín bílých bříz
pavoučích vláken jemná síť
stříbrná mříž
Síť nad vodou síť jemná mříž
stříbrný pavouk vlákna stín
co prýští z bříz
Lesk čirých vod břízami stmín
krajkoví hadů hebká příz
hořkosti hlín
Břízovím tmy zřít hadí stín
stříbrný lesk co prýští z vod
rybou být jmín
s. 69
Dnes už ovšem zdaleka tolik neopovrhuji moudrými radami, anebo i jen rozumným slovem, jako řekněme před desíti lety. Ale právě tehdy jsem přijala za svou jednu moudrou radu, jedinou, která (i když vlastně nebyla dána přímo mně) mi kdy byla k užitku: „Nemůžete-li psát, pište o tom, že (jak, proč) nemůžete psát.“
s. 89
Ticho – zmínila jsem se již o tom –má pro mne dnes jiný význam, než jen význam hluchého prostoru za zdí, přes niž nemohou slova proniknout. Ticho se mi stává – alespoň čas od času, za předpokladu přesného a přísného soustředění a záměrného sebeumlčení – zárodečným a bytovým prostorem, tedy prostorem, kde obývám a z něhož se rodí (podobně jako ze zrcadla či z upřeně pozorované bílé plochy vystupují tváře, nebo z dlouhé osamělosti či v poušti halucinace) přízraky a zvuky nevídané naléhavosti a nepochybné přítomnosti, o jejichž skutečnosti, ať už je jakéhokoli druhu, by bylo bezúčelné pochybovat, protože nejsem jejich počátkem. – Ovšemže jsou tato údobí disponibility k tichu jen krátká a vzácná; a ovšemže jsou nesmírné a tísnivé rozlohy hluchého mlčení. Ale krom z ticha ke mně nic nemluví.
Masožravé portréty/Portraits carnivores by Věra Linhartová
s. 15
Neboť byť znovu a znovu uvrhována do bahna, opovrhována, vysmívána, pomlouvána, nikdy si patrně nepřiznala, že je poražena. Nikdy toho hrdého ducha ani ve snu nenapadlo, že se mýlí.
s. 17
Měla si velmi za zlé, že se zamilovala do člověka, kterého pokládala za průměrné stvoření.
s. 59
Odvrátil oči a upřel je na neviditelný bod, kde vládlo ticho tak hluboké, že je mohl každým okamžikem uslyšet.
s. 69
Tak tohle je exil: to obrovské pozadí lhostejnosti a celá má zpřevracená a zároveň nezměněná existence.
Neboť byť znovu a znovu uvrhována do bahna, opovrhována, vysmívána, pomlouvána, nikdy si patrně nepřiznala, že je poražena. Nikdy toho hrdého ducha ani ve snu nenapadlo, že se mýlí.
s. 17
Měla si velmi za zlé, že se zamilovala do člověka, kterého pokládala za průměrné stvoření.
s. 59
Odvrátil oči a upřel je na neviditelný bod, kde vládlo ticho tak hluboké, že je mohl každým okamžikem uslyšet.
s. 69
Tak tohle je exil: to obrovské pozadí lhostejnosti a celá má zpřevracená a zároveň nezměněná existence.
Lístky by Bohumila Grögerová
5.0
s. 9
Adorno – Theodor W. Adorno
Selbstverständlich ist, daß nichts selbstverständlich ist.
(Je samozřejmé, že samozřejmé není nic.)
s. 10
Andělé – Judaismus
Andělé nemají klouby.
(Henoch si zachoval jisté lidské vlastnosti, např. má klouby.)
s. 13
Aristokracie – Fernando Pessoa
Aristokrat je ten, kdo nezapomíná, že nikdy není sám; proto také k aristokracii patří etiketa a protokol.
. – B. Grögerová
Nikdy nejsi sama: jsi divadlem pro oči andělů.
Asociace – Siegfried J. Schmidt
Kdo není vystaven teroru asociací?
s. 14
Báseň – Christopher Fry
Báseň je jazyk, jímž člověk zkoumá svůj vlastní úžas.
Baudelaire – Charles Baudelaire
Příliš časté podávání ruky kazí charakter.
s. 15
Bisexualita – B. Grögerová
Zenovým znakem je dvojbřitá sekyra, symbol sexuality.
Bolest – B. Grögerová
Bolest je prožitek, který spojuje lidské bytosti se zvířaty, ta jazyk nepoužívají. Oběti krutosti, trpící lidé, nemají proto v jazykovém vyjádření velké možnosti. – Jazyk, který oběti užívaly, dnes již nefunguje a ony trpí tolik, že nedokážou dát dohromady nová slova.
.
Bolest není lingvistická.
s. 22
Čiladze – Othar Čiladze: Půjdu za svým hněvem
V zemi, která je předem smířená se svým pádem, je každý hlas, který burcuje k bdělosti, hlasem blázna.
s. 24
Člověk – Marcel Proust
Náš včerejšek bude udiven naším zítřkem, neboť bytí duše je stálý růst, stálá změna.
s. 26
Domov – B. Grögerová
Mám-li se cítit doma, musím se převléct do domácího; nesnesu chodit doma v těch šatech a botách jako venku – to bych pak ztratila prožitek z toho být doma a prožitek být venku.
Jako děvče jsem měla šaty do školy, na svátek – do kostela a na doma. V patnácti k nim přibyly taneční. Striktně a posvátně jsem dodržovala jejich účel.
s. 32
Gombrowicz – B. Grögerová
Deníky: str. 141–144, str. 145, str, 159–160, str. 231–232
Výborně napsané!
Handke, Peter – Peter Handke
Es ist, als ob man sich bücken mußte, um weiterleben. (Jako by se člověk musel hrbit, aby mohl dál žít.)
.
Ohne Gepäck sein wollen, das Glück der freien Hände (Snaha být bez zavazadel, štěstí prázdných rukou.)
.
Die größte Widerstandswaffe: Geistesabwesenheit (Nejlepší zbraň odporu: duchanepřítomnost)
s. 33
Herodot – B. Grögerová
Nedělní vydání New York Times má 630 stran, prům. 3500 slov à strana, asi 2,2 milionů slov. U Herodota je 9 slov na řádku, 37 řádků na stránce, celkem 210 456 slov.
Herodot na svém díle pracoval celý život, procestoval velký kus tehdy známého světa, byl spřátelen se Sofoklem a předčítal na jedné z olympiád.
Nedělní vydání NY Times má 10x víc slov než celé zachované Herodotovo dílo, které znamenalo souhrn vědomostí o světě, souhrn Herodotova života a zkoumání, souhrn kultury celé jedné epochy. NY Times (nedělní) váží 2 kg, vychází 52x do roka v milionových nákladech (za Herodotova života by vyšly cca 3000x); dnes není jednotlivec schopen zvládnout písemné zprávy o světě stejně tak, jak za Herodota jednotlivec nebyl s to zvládnout svět jako takový.
Adorno – Theodor W. Adorno
Selbstverständlich ist, daß nichts selbstverständlich ist.
(Je samozřejmé, že samozřejmé není nic.)
s. 10
Andělé – Judaismus
Andělé nemají klouby.
(Henoch si zachoval jisté lidské vlastnosti, např. má klouby.)
s. 13
Aristokracie – Fernando Pessoa
Aristokrat je ten, kdo nezapomíná, že nikdy není sám; proto také k aristokracii patří etiketa a protokol.
. – B. Grögerová
Nikdy nejsi sama: jsi divadlem pro oči andělů.
Asociace – Siegfried J. Schmidt
Kdo není vystaven teroru asociací?
s. 14
Báseň – Christopher Fry
Báseň je jazyk, jímž člověk zkoumá svůj vlastní úžas.
Baudelaire – Charles Baudelaire
Příliš časté podávání ruky kazí charakter.
s. 15
Bisexualita – B. Grögerová
Zenovým znakem je dvojbřitá sekyra, symbol sexuality.
Bolest – B. Grögerová
Bolest je prožitek, který spojuje lidské bytosti se zvířaty, ta jazyk nepoužívají. Oběti krutosti, trpící lidé, nemají proto v jazykovém vyjádření velké možnosti. – Jazyk, který oběti užívaly, dnes již nefunguje a ony trpí tolik, že nedokážou dát dohromady nová slova.
.
Bolest není lingvistická.
s. 22
Čiladze – Othar Čiladze: Půjdu za svým hněvem
V zemi, která je předem smířená se svým pádem, je každý hlas, který burcuje k bdělosti, hlasem blázna.
s. 24
Člověk – Marcel Proust
Náš včerejšek bude udiven naším zítřkem, neboť bytí duše je stálý růst, stálá změna.
s. 26
Domov – B. Grögerová
Mám-li se cítit doma, musím se převléct do domácího; nesnesu chodit doma v těch šatech a botách jako venku – to bych pak ztratila prožitek z toho být doma a prožitek být venku.
Jako děvče jsem měla šaty do školy, na svátek – do kostela a na doma. V patnácti k nim přibyly taneční. Striktně a posvátně jsem dodržovala jejich účel.
s. 32
Gombrowicz – B. Grögerová
Deníky: str. 141–144, str. 145, str, 159–160, str. 231–232
Výborně napsané!
Handke, Peter – Peter Handke
Es ist, als ob man sich bücken mußte, um weiterleben. (Jako by se člověk musel hrbit, aby mohl dál žít.)
.
Ohne Gepäck sein wollen, das Glück der freien Hände (Snaha být bez zavazadel, štěstí prázdných rukou.)
.
Die größte Widerstandswaffe: Geistesabwesenheit (Nejlepší zbraň odporu: duchanepřítomnost)
s. 33
Herodot – B. Grögerová
Nedělní vydání New York Times má 630 stran, prům. 3500 slov à strana, asi 2,2 milionů slov. U Herodota je 9 slov na řádku, 37 řádků na stránce, celkem 210 456 slov.
Herodot na svém díle pracoval celý život, procestoval velký kus tehdy známého světa, byl spřátelen se Sofoklem a předčítal na jedné z olympiád.
Nedělní vydání NY Times má 10x víc slov než celé zachované Herodotovo dílo, které znamenalo souhrn vědomostí o světě, souhrn Herodotova života a zkoumání, souhrn kultury celé jedné epochy. NY Times (nedělní) váží 2 kg, vychází 52x do roka v milionových nákladech (za Herodotova života by vyšly cca 3000x); dnes není jednotlivec schopen zvládnout písemné zprávy o světě stejně tak, jak za Herodota jednotlivec nebyl s to zvládnout svět jako takový.
s. 34
Historie – Leszek Kołakowski
Historii se učíme nikoli proto, abychom věděli, jak si počínat a jak uspět, nýbrž proto, abychom poznali, kdo jsme.
s. 43
Jazyk – B. Grögerová
Jazyk jako médium lidského vědomí vždycky přispíval a působil na změny v něm. Možná si to dnes uvědomujeme víc než jindy.
s. 46
Klasicismus – John Middleton Murry
Katolicismus ztělesňuje princip nedotknutelné duchovní autority mimo jednotlivce; to je také princip klasicismu v literatuře.
s. 47
Kultura – Alfred North Whitehead
Osobní kultura je myšlenková aktivita a vnímavost ke kráse a lidskému cítění. Zlomky informací nemají s tím nic společného. Pouze povšechně informovaný člověk je nejneužitečnější otrava na zemi. Co má být naším cílem, je člověk, který má jako osobní kulturu, tak odbornou znalost v určité oblasti.
Kultura – Thomas Stearns Eliot
Autarkie v kultuře neplatí jako obecný zákon. Kultura určité země má naději na přežití jedině tehdy, neuzavře-li se před kulturou jiných zemí. Jestliže se však separace jednotlivých národních kultur v rámci Evropy jeví jako nebezpečí, pak stejným nebezpečím by bylo i sjednocení vedoucí k jednotvárnosti. Rozrůzněnost je stejně důležitá jako jednota.
s. 50
Literatura – B. Grögerová
Úkolem literatury je říci to, co jazyk říci nedovede, ale o čem píšící předpokládá, že to má být schopen říci. Musí do jazyka vnést idiom, který tento jazyk dosud neznal, prodloužit linii tělesnosti v linii literárního výrazu.
s. 53–4
Miller, Henry– Herny Miller
Ich habe große Ehrfurcht von dem Wort, weil dahinter etwas steckt, das ich Magie nenne. – Übrigens können Worte eine Handlung, einen Gedanken nach sich ziehen anstatt umgekehrt. (Cítím velkou úctu ke slovu, protože se za ním skrývá cosi, co nazývám magie. – Slova ostatně za sebou mohou přitáhnout nějaké jednání, nějakou myšlenku, nikoli naopak.)
.
Ich schreibe, das ist das Wichtige. Nicht was ich, sondern daß ich geschrieben habe. Weil das mein Leben ist, zu schreiben. Am wichtigsten ist der Akt selbst. – Habe ich aufgedeckt, was in mir war? Darum geht es. Und natürlich weiß ich nicht, was in mir ist. (Píšu, a to je důležité. Nikoli co, ale to, že jsem psal. Protože psát je můj život. Nejdůležitější je akt sám. – Odkryl jsem, co ve mně bylo? O to jde. A přirozeně nevím, co ve mně je.)
.
Ich sehe den Künstler als einen Menschen, der die Dinge nur neu ordent. Arthur Rimbaud sagt: „Kein Mensch hat jemals etwas erschaffen.“ Der Mensch ist kein Schöpfer. Er stellt die Dinge nur um, ordnet sie neu, mehr nicht. (Umělec je pro mě člověk, který věci pouze nově pořádá. Arthur Rimbaud říká: „Žádný člověk nikdy nic nestvořil.“ Věci jen předělává, nově je pořádá, víc nic.)
.
Kein Mensch brächte ein Wort zu Papier, wenn er den Mut hätte, seiner Überzeugung entsprechend zu leben. – Bücher sind tote menschliche Hanglungen,“ sagte Balzac. (Nikdo by nesvěřil papíru jediné slovo, kdyby měl odvahu žít ve shodě se svým přesvědčením. – „Knihy jsou mrtvé lidské činy,“ řekl Balzac.)
.
Warum ich die Chinesen und ihre Weisheit liebe? Weil das Denken und die schöpferische Arbeit für sie ein Spiel ist. (Proč miluji Číňany a jejich moudrost? Protože myšlení a tvůrčí práce pro ně představuje hru.)
s. 58
Nemoc – B. Grögerová
Nemoc otevírá bránu do skutečnosti, jež zůstává uzavřena zdravému pohledu.
s. 59
Novák, Ladislav – Ladislav Novák
Nehlásám návrat do dávných časů, jen této příliš uspěchané, přímočaré a pravoúhlé době chci připomenout půvaby křivky…
Novověk – B. Grögerová
Novověkou zaměřenost lidského života nejlépe vystihuje slovo „mít“… Snaha „mít“ neznamená nic jiného než snahu ovládnout vnější svět, který se zároveň stal téměř výlučným předmětem lidského zájmu. Podobný rys bychom ve středověku hledali marně. Středověk se spíše snažil „být“ – pečoval o duši a její spásu, čili jinak řečeno, lidem ve středověku nešlo o ovládnutí světa, nýbrž o náboženskou jistotu, o metafyzické myšlení.
s. 61
Peníze – B. Grögerová
S penězi není tak dobře,
jako je bez nich zle.
s. 62
Picasso – Pablo Picasso
Dílo, které člověk tvoří, není nic jiného než forma deníku.
s. 63
Práce – B. Grögerová
Když pracuji, to znamená, dělám to, co chci, co musím, co je víc než má povinnost, pak mne to velice chrání před nebezpečnými depresemi a propady do splínů, nejistot a kolísání.
Pravda – B. Grögerová
Jeden lotr mi řekl, že pravda řecky znamená „mrija“. (Mrija – ukrajinské slovo znační značí sen, výmysl, fantazie.)
s. 74
Text – B. Grögerová
Struktura textu se má podobat struktuře děje, jejž text popisuje.
Text – Siegfried J. Schmidt
Gefragt, welche Texte ich schreiben möchte, würde ich antworten: Texte, die aus lauter ersten Sätzen bestehen. (Na otázku, jaké texty bych chtěl psát, bych odpověděl: texty, které se skládají ze samých prvních vět.)
Tibetský buddhismus – B. Grögerová
Tibetský mnich musí vidět sám sebe jako „ohromnou svítící kostru, z níž šlehají tak velké plameny, že zaplní prázdnotu veškerenstva“.
s. 76
Umění Balijců – B. Grögerová
Obyvatelé Bali říkají: „Nemáme žádné umění. Vše, co děláme, děláme nejlíp, jak dovedeme.“
s. 77
Umění 70. let –B. Grögerová
Výtvarná aktivita umění 70. let spočívá v těchto směrech: abstraktní lyrismus (École de Paris), nový realismus (postdadaismus, realita městská a všedního dne), nová figurace (Salon mladého malířství, narativní figurace), Fluxus (umění na hraně života), následně a souběžně na konci 60. let: nová abstrakce (Supports / Surfaces a Minimal Art), art pauvre, body art (tělesné umění), koncepční umění (umění ideje, umění jako zamyšlení nad uměním), poštovní umění (umění formou korespondence), narativní umění (text spolu s obrazem) a hyperrealismus.
s. 78
Uroboros – B. Grögerová
Had zakousnutý do vlastního ocasu.
s. 81
Vliv – J. W. Goethe
Vliv nic netvoří, jenom probouzí.
s. 82
Werte – B. Grögerová
Werte gegen Werte?
Worte gegen Worte! (Významy proti významům? – Kdepak! – Slova proti slovům!)
s. 84
Žena – B. Grögerová
Žena je bránou k magickému světu. Ženy jsou zdrojem duší. V nich ustavičně dále působí proces tvoření.
s. 85
Životní perspektivy – B. Grögerová
Člověk se musí celý život snažit zvětšit si úhel životní perspektivy.
s. 88
Metafory, jichž B. Grögerová užívá, když zde mluví o své práci, zdůrazňují nejprve racionální a konstruktivní charakter tvůrčích procesů: „Pro mne je psaní jako stavění domů. Dům předpokládá plán. I moje psaní vyžaduje konstrukci, přehlednou a doslova průhlednou. Teprve při psaní ji obalím masem slov, takže surový půdorys není nápadný. Hotový text si však na něj uchovává vzpomínku. Čím zřetelnější, tím lepší. Konstrukce, tedy myšlenka a směr textu, není pochopitelně libovolná. Je dvojčetem tématu, někdy je s tématem totožná.“
Historie – Leszek Kołakowski
Historii se učíme nikoli proto, abychom věděli, jak si počínat a jak uspět, nýbrž proto, abychom poznali, kdo jsme.
s. 43
Jazyk – B. Grögerová
Jazyk jako médium lidského vědomí vždycky přispíval a působil na změny v něm. Možná si to dnes uvědomujeme víc než jindy.
s. 46
Klasicismus – John Middleton Murry
Katolicismus ztělesňuje princip nedotknutelné duchovní autority mimo jednotlivce; to je také princip klasicismu v literatuře.
s. 47
Kultura – Alfred North Whitehead
Osobní kultura je myšlenková aktivita a vnímavost ke kráse a lidskému cítění. Zlomky informací nemají s tím nic společného. Pouze povšechně informovaný člověk je nejneužitečnější otrava na zemi. Co má být naším cílem, je člověk, který má jako osobní kulturu, tak odbornou znalost v určité oblasti.
Kultura – Thomas Stearns Eliot
Autarkie v kultuře neplatí jako obecný zákon. Kultura určité země má naději na přežití jedině tehdy, neuzavře-li se před kulturou jiných zemí. Jestliže se však separace jednotlivých národních kultur v rámci Evropy jeví jako nebezpečí, pak stejným nebezpečím by bylo i sjednocení vedoucí k jednotvárnosti. Rozrůzněnost je stejně důležitá jako jednota.
s. 50
Literatura – B. Grögerová
Úkolem literatury je říci to, co jazyk říci nedovede, ale o čem píšící předpokládá, že to má být schopen říci. Musí do jazyka vnést idiom, který tento jazyk dosud neznal, prodloužit linii tělesnosti v linii literárního výrazu.
s. 53–4
Miller, Henry– Herny Miller
Ich habe große Ehrfurcht von dem Wort, weil dahinter etwas steckt, das ich Magie nenne. – Übrigens können Worte eine Handlung, einen Gedanken nach sich ziehen anstatt umgekehrt. (Cítím velkou úctu ke slovu, protože se za ním skrývá cosi, co nazývám magie. – Slova ostatně za sebou mohou přitáhnout nějaké jednání, nějakou myšlenku, nikoli naopak.)
.
Ich schreibe, das ist das Wichtige. Nicht was ich, sondern daß ich geschrieben habe. Weil das mein Leben ist, zu schreiben. Am wichtigsten ist der Akt selbst. – Habe ich aufgedeckt, was in mir war? Darum geht es. Und natürlich weiß ich nicht, was in mir ist. (Píšu, a to je důležité. Nikoli co, ale to, že jsem psal. Protože psát je můj život. Nejdůležitější je akt sám. – Odkryl jsem, co ve mně bylo? O to jde. A přirozeně nevím, co ve mně je.)
.
Ich sehe den Künstler als einen Menschen, der die Dinge nur neu ordent. Arthur Rimbaud sagt: „Kein Mensch hat jemals etwas erschaffen.“ Der Mensch ist kein Schöpfer. Er stellt die Dinge nur um, ordnet sie neu, mehr nicht. (Umělec je pro mě člověk, který věci pouze nově pořádá. Arthur Rimbaud říká: „Žádný člověk nikdy nic nestvořil.“ Věci jen předělává, nově je pořádá, víc nic.)
.
Kein Mensch brächte ein Wort zu Papier, wenn er den Mut hätte, seiner Überzeugung entsprechend zu leben. – Bücher sind tote menschliche Hanglungen,“ sagte Balzac. (Nikdo by nesvěřil papíru jediné slovo, kdyby měl odvahu žít ve shodě se svým přesvědčením. – „Knihy jsou mrtvé lidské činy,“ řekl Balzac.)
.
Warum ich die Chinesen und ihre Weisheit liebe? Weil das Denken und die schöpferische Arbeit für sie ein Spiel ist. (Proč miluji Číňany a jejich moudrost? Protože myšlení a tvůrčí práce pro ně představuje hru.)
s. 58
Nemoc – B. Grögerová
Nemoc otevírá bránu do skutečnosti, jež zůstává uzavřena zdravému pohledu.
s. 59
Novák, Ladislav – Ladislav Novák
Nehlásám návrat do dávných časů, jen této příliš uspěchané, přímočaré a pravoúhlé době chci připomenout půvaby křivky…
Novověk – B. Grögerová
Novověkou zaměřenost lidského života nejlépe vystihuje slovo „mít“… Snaha „mít“ neznamená nic jiného než snahu ovládnout vnější svět, který se zároveň stal téměř výlučným předmětem lidského zájmu. Podobný rys bychom ve středověku hledali marně. Středověk se spíše snažil „být“ – pečoval o duši a její spásu, čili jinak řečeno, lidem ve středověku nešlo o ovládnutí světa, nýbrž o náboženskou jistotu, o metafyzické myšlení.
s. 61
Peníze – B. Grögerová
S penězi není tak dobře,
jako je bez nich zle.
s. 62
Picasso – Pablo Picasso
Dílo, které člověk tvoří, není nic jiného než forma deníku.
s. 63
Práce – B. Grögerová
Když pracuji, to znamená, dělám to, co chci, co musím, co je víc než má povinnost, pak mne to velice chrání před nebezpečnými depresemi a propady do splínů, nejistot a kolísání.
Pravda – B. Grögerová
Jeden lotr mi řekl, že pravda řecky znamená „mrija“. (Mrija – ukrajinské slovo znační značí sen, výmysl, fantazie.)
s. 74
Text – B. Grögerová
Struktura textu se má podobat struktuře děje, jejž text popisuje.
Text – Siegfried J. Schmidt
Gefragt, welche Texte ich schreiben möchte, würde ich antworten: Texte, die aus lauter ersten Sätzen bestehen. (Na otázku, jaké texty bych chtěl psát, bych odpověděl: texty, které se skládají ze samých prvních vět.)
Tibetský buddhismus – B. Grögerová
Tibetský mnich musí vidět sám sebe jako „ohromnou svítící kostru, z níž šlehají tak velké plameny, že zaplní prázdnotu veškerenstva“.
s. 76
Umění Balijců – B. Grögerová
Obyvatelé Bali říkají: „Nemáme žádné umění. Vše, co děláme, děláme nejlíp, jak dovedeme.“
s. 77
Umění 70. let –B. Grögerová
Výtvarná aktivita umění 70. let spočívá v těchto směrech: abstraktní lyrismus (École de Paris), nový realismus (postdadaismus, realita městská a všedního dne), nová figurace (Salon mladého malířství, narativní figurace), Fluxus (umění na hraně života), následně a souběžně na konci 60. let: nová abstrakce (Supports / Surfaces a Minimal Art), art pauvre, body art (tělesné umění), koncepční umění (umění ideje, umění jako zamyšlení nad uměním), poštovní umění (umění formou korespondence), narativní umění (text spolu s obrazem) a hyperrealismus.
s. 78
Uroboros – B. Grögerová
Had zakousnutý do vlastního ocasu.
s. 81
Vliv – J. W. Goethe
Vliv nic netvoří, jenom probouzí.
s. 82
Werte – B. Grögerová
Werte gegen Werte?
Worte gegen Worte! (Významy proti významům? – Kdepak! – Slova proti slovům!)
s. 84
Žena – B. Grögerová
Žena je bránou k magickému světu. Ženy jsou zdrojem duší. V nich ustavičně dále působí proces tvoření.
s. 85
Životní perspektivy – B. Grögerová
Člověk se musí celý život snažit zvětšit si úhel životní perspektivy.
s. 88
Metafory, jichž B. Grögerová užívá, když zde mluví o své práci, zdůrazňují nejprve racionální a konstruktivní charakter tvůrčích procesů: „Pro mne je psaní jako stavění domů. Dům předpokládá plán. I moje psaní vyžaduje konstrukci, přehlednou a doslova průhlednou. Teprve při psaní ji obalím masem slov, takže surový půdorys není nápadný. Hotový text si však na něj uchovává vzpomínku. Čím zřetelnější, tím lepší. Konstrukce, tedy myšlenka a směr textu, není pochopitelně libovolná. Je dvojčetem tématu, někdy je s tématem totožná.“
Kůže by Jevgenija Igorevna Nekrasova
5.0
s. 7
Moje kůže je ruská. Středoruská. Je bílá, bledá a z nedostatku vitamínu D má namodralý odstín. Na náhodnou nebo záměrnou ránu je připravená reagovat rychle a na dlouho fialovo-žlutou modřinou. Po štípnutí komáří samičky může rudě naběhnout. Moje kůže bývá kluzká od mastnoty, kterou vylučuje. V jejích širokých pórech rychle zrají hnisavé pupínky a rostou tlusté černé chlupy. Často mě svědí a já se v ní svíjím a zmítám. Vnímám ji jako zvláštní živý pytel, ve kterém vězím a přebývám jako mládě, jež se nedokáže osamostatnit.
s. 41
Práce na poli byla těžší než v domě, ale tam jako by pracující měli svůj kousek života: kousek půdy, dům, dvůr, zvířata. A za sousedy měli ostatní pracující ze vsi. Vlastní duše patřila jim. Kdežto ve městě nic z toho člověku nezbývalo, a dokonce i duše plně přecházely do vlastnictví pánů.
s. 106–8
Víš, Nino, moje kůže je ruská,
je pokrytá medvědí srstí jakoby,
spermatem a levnou kosmetikou jakoby,
prachem z neregistrovaných zbraní jakoby,
ropou jakoby,
krví jakoby,
vězeňským tetováním jakoby,
napodobeninami pravých briliantů jakoby,
Novičokem a vodkou jakoby.
Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
posetá pupínky stereotypů.
Víš, Nino,
moji prapraprarodičové byli otroky,
může se přetrhnout, abych nebyla jako oni,
chodím pracovat do kanceláře,
čas si krátím na koncertech a na houbách,
studuju už druhou nebo třetí vysokou,
poslouchám, dívám se a čtu jenom anglicky,
splácím hypotéku,
to je základní, mně dostupná forma otroctví,
pracuju z domova,
ale stejně splácím hypotéku,
často obědvám v kavárně, kde mají kapučíno a jídelní lístek
napsaný bílou křídou
na černých tabulích.
Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
zasypaná hlínou
ještě před mým narozením.
Víš, Nino, moje kůže je ruská,
je to deka sešitá z ústřižků – z ruské vlajky,
zaprášeného vaťáku, vaflového ručníku,
mé školní uniformy,
uniformy ozbrojenců a vojáků,
fádní Putinovy kravaty,
oblečení, ve kterém chodí rodiče na chatě,
mých prvních džínů z americké humanitární pomoci,
sak sovětských šachistů,
bílých županů ruských oligarchů,
krátkých sukní ruských žen, které v devadesátých a nultých letech odjely do ciziny,
světlých culíků ruských tenistek,
kožených bund postsovětských banditů,
stránek ruské a západní propagandy –,
deka ušitá politiky, novináři a scenáristy Netflixu (a dalších skvělých seriálových produkcí).
Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
vůbec to není kůže,
ale jen obal, který jsem si na sebe nenatáhla.
Vylézám z něj,
není mi zima,
nic mě nebolí
nemám strach.
Zato teď vidíte
moji opravdovou kůži.
s. 141
Jejich Jih skřípe v zubech – kostmi a cukrem. Ten Jih si oblíbily mouchy. A podnikatelé. To jsou páni. Jejich domy jsou velké, dřevěné a bílé, i sloupy jsou dřevěné a bílé. Lidé uvnitř jsou rovněž bílí. Ale mimo dům jsou lidé černí a tmavě nebo světle hnědí jako cukr. Všechno jsou to lidé pracující s cukrem. Ale existuje „tam“. Tam je sever, ale není to tak docela Sever. Je to Jiho-Sever. Bývá tam jižně i severně. Je tam léto i zima. Veškeré bohatství rovněž vyrůstá z půdy. Od polí se očekává obilí. Pole patří pánům. Na polích pracují pracující. Pracující rovněž patří pánům. Jsou připoutáni k půdě a skrze půdu k pánovi. Obilí je to hlavní v žaludcích pracujících. Těla pracujících. Těla pracujících jsou maso, které vyrostlo z obilí.
s. 141–5
VÝRBORNÁ PASÁŽ, VE KTERÉ SI MĚNÍ KŮŽE
s. 254–5
Hope v Domnině kůži přemýšlela o tom, že všechny ženy od dětství žijí v krvi, potom se seznamují se špínou mužského těla, opakovaně ji přijímají, pěstují ve svém nitru samostatná těla s kostmi, masem, svaly v kůži, v mukách ze sebe tlačí hotové lidi, znovu do svého narušeného těla opakovaně vpouštějí muže, znovu ve svém nitru nechávají vyrůstat lidi, ve strašlivé bolesti je odevzdávají světu – a tak se to opakuje. Nehledě na to ženy předstírají slabost, nepřipravenost na tělesnou pravdu a hrůzu, která je věčně doprovází.
Moje kůže je ruská. Středoruská. Je bílá, bledá a z nedostatku vitamínu D má namodralý odstín. Na náhodnou nebo záměrnou ránu je připravená reagovat rychle a na dlouho fialovo-žlutou modřinou. Po štípnutí komáří samičky může rudě naběhnout. Moje kůže bývá kluzká od mastnoty, kterou vylučuje. V jejích širokých pórech rychle zrají hnisavé pupínky a rostou tlusté černé chlupy. Často mě svědí a já se v ní svíjím a zmítám. Vnímám ji jako zvláštní živý pytel, ve kterém vězím a přebývám jako mládě, jež se nedokáže osamostatnit.
s. 41
Práce na poli byla těžší než v domě, ale tam jako by pracující měli svůj kousek života: kousek půdy, dům, dvůr, zvířata. A za sousedy měli ostatní pracující ze vsi. Vlastní duše patřila jim. Kdežto ve městě nic z toho člověku nezbývalo, a dokonce i duše plně přecházely do vlastnictví pánů.
s. 106–8
Víš, Nino, moje kůže je ruská,
je pokrytá medvědí srstí jakoby,
spermatem a levnou kosmetikou jakoby,
prachem z neregistrovaných zbraní jakoby,
ropou jakoby,
krví jakoby,
vězeňským tetováním jakoby,
napodobeninami pravých briliantů jakoby,
Novičokem a vodkou jakoby.
Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
posetá pupínky stereotypů.
Víš, Nino,
moji prapraprarodičové byli otroky,
může se přetrhnout, abych nebyla jako oni,
chodím pracovat do kanceláře,
čas si krátím na koncertech a na houbách,
studuju už druhou nebo třetí vysokou,
poslouchám, dívám se a čtu jenom anglicky,
splácím hypotéku,
to je základní, mně dostupná forma otroctví,
pracuju z domova,
ale stejně splácím hypotéku,
často obědvám v kavárně, kde mají kapučíno a jídelní lístek
napsaný bílou křídou
na černých tabulích.
Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
zasypaná hlínou
ještě před mým narozením.
Víš, Nino, moje kůže je ruská,
je to deka sešitá z ústřižků – z ruské vlajky,
zaprášeného vaťáku, vaflového ručníku,
mé školní uniformy,
uniformy ozbrojenců a vojáků,
fádní Putinovy kravaty,
oblečení, ve kterém chodí rodiče na chatě,
mých prvních džínů z americké humanitární pomoci,
sak sovětských šachistů,
bílých županů ruských oligarchů,
krátkých sukní ruských žen, které v devadesátých a nultých letech odjely do ciziny,
světlých culíků ruských tenistek,
kožených bund postsovětských banditů,
stránek ruské a západní propagandy –,
deka ušitá politiky, novináři a scenáristy Netflixu (a dalších skvělých seriálových produkcí).
Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
vůbec to není kůže,
ale jen obal, který jsem si na sebe nenatáhla.
Vylézám z něj,
není mi zima,
nic mě nebolí
nemám strach.
Zato teď vidíte
moji opravdovou kůži.
s. 141
Jejich Jih skřípe v zubech – kostmi a cukrem. Ten Jih si oblíbily mouchy. A podnikatelé. To jsou páni. Jejich domy jsou velké, dřevěné a bílé, i sloupy jsou dřevěné a bílé. Lidé uvnitř jsou rovněž bílí. Ale mimo dům jsou lidé černí a tmavě nebo světle hnědí jako cukr. Všechno jsou to lidé pracující s cukrem. Ale existuje „tam“. Tam je sever, ale není to tak docela Sever. Je to Jiho-Sever. Bývá tam jižně i severně. Je tam léto i zima. Veškeré bohatství rovněž vyrůstá z půdy. Od polí se očekává obilí. Pole patří pánům. Na polích pracují pracující. Pracující rovněž patří pánům. Jsou připoutáni k půdě a skrze půdu k pánovi. Obilí je to hlavní v žaludcích pracujících. Těla pracujících. Těla pracujících jsou maso, které vyrostlo z obilí.
s. 141–5
VÝRBORNÁ PASÁŽ, VE KTERÉ SI MĚNÍ KŮŽE
s. 254–5
Hope v Domnině kůži přemýšlela o tom, že všechny ženy od dětství žijí v krvi, potom se seznamují se špínou mužského těla, opakovaně ji přijímají, pěstují ve svém nitru samostatná těla s kostmi, masem, svaly v kůži, v mukách ze sebe tlačí hotové lidi, znovu do svého narušeného těla opakovaně vpouštějí muže, znovu ve svém nitru nechávají vyrůstat lidi, ve strašlivé bolesti je odevzdávají světu – a tak se to opakuje. Nehledě na to ženy předstírají slabost, nepřipravenost na tělesnou pravdu a hrůzu, která je věčně doprovází.
Jak ulovit malou štiku by Juhani Karila
s. 27
Mezi komáry se vmísily i různé druhy ovádů. Bzikavky slepoočky s oslnivě zelenýma očima byly rychlé, hbité a nehlučné, a kolem nich kroužil ještě ovád hovězí. Ty hnědý svině s křidýlky. Zkusmo na Elině přistávali a ohledávali košili, kalhoty i kšiltovku, pátrali po kousku holé kůže. U lemu čepice se jí zabořili do vlasů, rozřízli kůži na hlavě a začali hodovat. Sváděli lítý boj o místo na pažích a zápěstích. V ústním ústrojí měli chitinové kudly, kterými ťali do pokožky, a jakmile vytryskla krev, vrazili do rány svou hlavu. Byli jako ďábelské švýcarské nožíky, v ústech totiž ukrývali i lžíci, s jejíž pomocí krev chlemtali. Chlupaté tmavé zadečky tepaly, plnily se krví a zakulacovaly se, a když bylo dokonáno, ovádi těžkopádně odlétali na nějaké místo vhodné k nakladení vajíček, třeba do trávy u vody, která byla ve zdejším terénu vždycky po ruce.
Mezi komáry se vmísily i různé druhy ovádů. Bzikavky slepoočky s oslnivě zelenýma očima byly rychlé, hbité a nehlučné, a kolem nich kroužil ještě ovád hovězí. Ty hnědý svině s křidýlky. Zkusmo na Elině přistávali a ohledávali košili, kalhoty i kšiltovku, pátrali po kousku holé kůže. U lemu čepice se jí zabořili do vlasů, rozřízli kůži na hlavě a začali hodovat. Sváděli lítý boj o místo na pažích a zápěstích. V ústním ústrojí měli chitinové kudly, kterými ťali do pokožky, a jakmile vytryskla krev, vrazili do rány svou hlavu. Byli jako ďábelské švýcarské nožíky, v ústech totiž ukrývali i lžíci, s jejíž pomocí krev chlemtali. Chlupaté tmavé zadečky tepaly, plnily se krví a zakulacovaly se, a když bylo dokonáno, ovádi těžkopádně odlétali na nějaké místo vhodné k nakladení vajíček, třeba do trávy u vody, která byla ve zdejším terénu vždycky po ruce.
Srnka by Magda Szabó
s. 10
Tatínka by jistě měl rád. Neřekla jsem ti o něm nic jenom proto, že nikdy nikomu nic neříkám, když se tomu mohu vyhnout – tobě stejně jako všem ostatním. Když jsem byla malá, musela jsem tak dlouho poslouchat, že později jsem se už nenaučila mluvit.
s. 162
[…] a vzpomínka se během let v člověku rozšíří jako rakovina.
Tatínka by jistě měl rád. Neřekla jsem ti o něm nic jenom proto, že nikdy nikomu nic neříkám, když se tomu mohu vyhnout – tobě stejně jako všem ostatním. Když jsem byla malá, musela jsem tak dlouho poslouchat, že později jsem se už nenaučila mluvit.
s. 162
[…] a vzpomínka se během let v člověku rozšíří jako rakovina.
Ve jménu Otce (i Syna) by Immanuel Mifsud
s 28
Tvé ruce voní motorovým olejem a střelným prachem. Tvé ruce nemají strach a neváhají, ničeho se neštítí. Tvé ruce čekají na den, kdy se zbarví krví. A když se poprvé dotknou pušky, když ji poprvé pevně stisknou, když ji obtočí a obemknou prsty, je to, jako by si oddechly, jako kdyby se konečně dostaly tam, kde mají být. Oddechne si i zbytek tvého těla, zakukleného v uniformě barvy pouštních bouří. Čekáš na správný okamžik. Zvedneš pušku a zamíříš. Zcela tiše. Naprosto klidně, vše máš pod kontrolou. Stiskneš poušť a zpětný náraz letící kulky ti drtí hruď. Záchvěvy výstřelu tě nutí ucuknout, puška tě téměř odhazuje zpět. Ale ty stojíš pevně, silný a šlachovitý, a žíly ti zevnitř olizují ohnivé jazyky. Zůstaneš na svém místě a přebiješ právě včas na to, abys stihl přimhouřit oči, na rozkaz zamířit a… PAL! A ty pálíš.
s. 67
Jen se dál dívej na moře, zatímco já dám odpočinout zkroucené páteři. Jen se dál dívej do dálky a nepouštěj ten kbelíček, protože, podívej, zase se k nám valí vlny a do toho kbelíčku by se ti vešlo celé moře. Běž se projít po pláži s modrým mořem v kbelíčku a sbírej škeble a písek. Všechno házej do kbelíčku. Mrtvé medúzy nech ležet, odpadky ti jsou k ničemu. A až sebereš všechen písek, vydej se podél silnice a vyvrať z kořenů každý strom, který tam uvidíš, a všechny je napěchuj, jeden po druhém, do svého kbelíčku. Pokračuj dál. A až dojdeš na konec cesty, zastav se, posaď se a odpočiň si.
Než tam dojdeš, vyjde nové slunce. Vlk se nejspíše ztratí mezi stromy a ztěžklým sněhem. A Buclík si postaví domeček z cihel, který vydrží nápor větru; nastěhuje se do něj, vyroste a zemře. Posaď se a zavři oči, a jestli ti z nich začnou kanout slzy, nech vítr, ať ti je osuší. A uslyšíš-li hudbu, zpívej s ní.
s. 76
Biskuttin
Malá sladká sušenka tradičně podávaná na svatbách a při křtech. Obrat jiekol il-biskuttin („jíst biskuttin“) se občas idiomaticky používá pro vyjádření blížící se svatby nebo narození dítěte.
Tvé ruce voní motorovým olejem a střelným prachem. Tvé ruce nemají strach a neváhají, ničeho se neštítí. Tvé ruce čekají na den, kdy se zbarví krví. A když se poprvé dotknou pušky, když ji poprvé pevně stisknou, když ji obtočí a obemknou prsty, je to, jako by si oddechly, jako kdyby se konečně dostaly tam, kde mají být. Oddechne si i zbytek tvého těla, zakukleného v uniformě barvy pouštních bouří. Čekáš na správný okamžik. Zvedneš pušku a zamíříš. Zcela tiše. Naprosto klidně, vše máš pod kontrolou. Stiskneš poušť a zpětný náraz letící kulky ti drtí hruď. Záchvěvy výstřelu tě nutí ucuknout, puška tě téměř odhazuje zpět. Ale ty stojíš pevně, silný a šlachovitý, a žíly ti zevnitř olizují ohnivé jazyky. Zůstaneš na svém místě a přebiješ právě včas na to, abys stihl přimhouřit oči, na rozkaz zamířit a… PAL! A ty pálíš.
s. 67
Jen se dál dívej na moře, zatímco já dám odpočinout zkroucené páteři. Jen se dál dívej do dálky a nepouštěj ten kbelíček, protože, podívej, zase se k nám valí vlny a do toho kbelíčku by se ti vešlo celé moře. Běž se projít po pláži s modrým mořem v kbelíčku a sbírej škeble a písek. Všechno házej do kbelíčku. Mrtvé medúzy nech ležet, odpadky ti jsou k ničemu. A až sebereš všechen písek, vydej se podél silnice a vyvrať z kořenů každý strom, který tam uvidíš, a všechny je napěchuj, jeden po druhém, do svého kbelíčku. Pokračuj dál. A až dojdeš na konec cesty, zastav se, posaď se a odpočiň si.
Než tam dojdeš, vyjde nové slunce. Vlk se nejspíše ztratí mezi stromy a ztěžklým sněhem. A Buclík si postaví domeček z cihel, který vydrží nápor větru; nastěhuje se do něj, vyroste a zemře. Posaď se a zavři oči, a jestli ti z nich začnou kanout slzy, nech vítr, ať ti je osuší. A uslyšíš-li hudbu, zpívej s ní.
s. 76
Biskuttin
Malá sladká sušenka tradičně podávaná na svatbách a při křtech. Obrat jiekol il-biskuttin („jíst biskuttin“) se občas idiomaticky používá pro vyjádření blížící se svatby nebo narození dítěte.