bill369's reviews
307 reviews

s. 78
SALOME: Teď jsem zlíbala tvá ústa, Jochanaane, zlíbala jsem ústa tvá. Na tvých rtech byla hořká chuť, byla to chuť krve, byla to chuť lásky? Říká se, že láska je hořká – leč toť je lhostejno, lhostejno, zlíbala jsem ústa tvá, Jochanaane, zlíbala jsem ústa tvá. 

s. 35
Aspekt nitě
Aby se toto město stalo mým domovem
ne přítěží musela bych v něm najít
mnohem víc japonských zahrad
s mnohem víc tújemi a mosty
a mnohem víc nosných konstrukcí
které unesou víc než čtyři sta tun
muselo by pozlatit všechny své barokní kopule
a mnohonásobně zmnožit své korunovační klenoty
Musela by dojít neviditelná průhledná nit
která mě poutá k jinému městu

s. 40
Ženě připadalo, že se zastavil čas. Zůstaly jen chladný zvučící prostor kostela, nevyčerpatelná slova litanie, sladká závrať z kadidla a desítky prázdných zpovědnic. M. V. již necupitala po špičkách tanečním krokem, nekolébala se pomalu do stran. Klekla si a po klenou se plazila od jedné zpovědnice ke druhé. Přitom za sebou zanechávala širokou vlnitou stopu po mokrých šatech. Vypadalo to, jako by po kamenných dlaždicích lezl gigantický slimák.
s. 43
Chvilku zůstali všichni do jednoho stát jako omráčení. Posléze se dali do pohybu jako vlnobití a v kostele nastal strašný ruch. Dav se rozevřel jako tlama obrovské hydry a ženu pohltil, žvýkal ji, kousal, rozemílal mezi zuby, topil ji ve slinách, bičoval ji jazykem, drtil ji o dáseň, znovu ji žvýkal, ječel, klokotal, spolkl ji, znovu ji vyvrhl a nakonec ji polomrtvou vyplivl před brány svatyně.
s. 59
„[…]Víte, že František z Assisi své bratry nazýval joculatores Dei – Boží šprýmaři? Řehole jim dokonce přikazuje, aby se radovali, byli veselí a přátelští. A ještě něco by mohlo vás i toho vašeho Freuda zajímat: řehole františkánům zakazuje jezdit na koni…“ 
s. 95
„Za opravdové noci? Noc je doba, kdy už jsou dávno zavřené všechny restaurace, kavárny i bary. Kdy skončily rvačky a zhasla světla v oknech domů a lampy v mnohých ulicích, kdy jsou pro ty největší zoufalce a hříšníky zamčeny i kostely. Nevím, jestli může být prázdnější město než noční Vilnius. Cítila jsem se v něm jako cizorodé těleso, jako ostrý střep v obrovském, doširoka otevřeném oku. Noční Vilnius člověka vůbec nepotřebuje, stejně tak jako ho nepotřebují hory, nezměrná moře, pouště či rozlehlé lesy. Procházela jsem se dlouho a měla dostatek času o tom přemýšlet. Dívala jsem se na neobydlené domy s věčně zabedněnými okny. Zírala jsem na ně, jako by schovávaly nějakou hádanku, kterou jsem měla stůj co stůj vyřešit.
s. 115
Za půl roku zemřela [sestra Viki]. Lékařská diagnóza zněla rakovina plic. Mně však připadalo, že se prostě zadusila nenávistí. Nenávistí ženy vůči celému mužskému pokolení.
s. 210
Tehdy to byla tedy vernisáž Goových obrazů. Výstava celé jeho tvorby. Kolem stovky pláten pulzujících šílenou energií. Černí Ukřižovaní se zkřivenými rty rozežranými od octu křičeli na oranžové obloze; modré víly tancovaly ladný menuet kolem červených pyjů, které vyrůstaly z hrbolaté fialové země; nebesky modří andělé s extaticky zkroucenými tvářemi tiskli hořící kytice žlutých lilií na prsa bezrodých bytostí; žlutooký Satanáš s Goovými rysy pokládal nevinné panny na prostěradla potřísněná krví a bílé procesí pekelných nevěst se v záři táhlo až k horizontu, zbarvenému stříbrem měsíčního třpytu; v hnědém přítmí zápasili svalnatí kentauři se zlatookými lvy a skvrnitými tygry; ohebná, potem se lesknoucí těla, milující se v různých polohách, padala do propastí zářících všemi barvami tohoto i onoho světa…

s. 13
Babiččino srdce je velký les s hustým křoviskem, se stromy až do nebe, s nízkými stromky a mnoha keři. Člověk se v něm může procházet nebo se v něm ztratit.
Jsou tam i mýtiny, které se otevírají jako překvapení. Jeden krok, a dítě náhle stojí ve světle, nad hlavou nebe, měkké polštáře oblaků, slunce. To je babička jako anděl, které splní každé přání.
Hopsá po bytě, bere dítě za ruku, jde s ním do obchodu s botami a koupí mu zničehonic baletní piškotky, které si už dávno přálo.
Jindy zažene dítě do křovin, až si poškrábe nohy a lýtka, větve je šlehají do tváře, krčí se v přítmí a třese se před babičkou, z které se stala čarodějka.
s. 72
Elsa si dokáže představit, jak roste tráva. Ale chtěla by to vidět na vlastní oči.
Možná, říká, při tom tráva vydává zvuky, a dítě si představuje, jak tráva šeptá a ševelí a pokašlává, a někdy si dokonce zasakruje, když musí vší silou prorazit ztvrdlou zem.
s. 116 [z doslovu Radovana Charváta]
V dolnoengadinském Val S-charlu leží ve výšce kolem 1800 metrů symbol Rétorománů – nejvýše položený evropský souvislý borovicový prales Tamangur, jak o něm zpívá stará píseň: Di'm est tü amo qua? Tü bös-ch da Tamangur. Il vent t'ha sdarlossà. E tegn nun hast ninglur. Eu sun e stun e nu bandun. Eu nu dun loc, poust vaira. N'ha vis e sa cha minch'inviern fa lö a prümavaira. – Řekni mi, jsi ještě tady, tamangurský strome? Vítr tě pocuchal, nikdy nenacházíš klid. – Jsem tu, stojím a nepodvolím se, prožil jsem svoje a vím. Neustoupím – však uvidíš: dosud každá zima uvolnila místo jaru.

s. 18–19
pečlivě si vybrat knihu
ponořit se do četby
ztrácet se v příběhu
utápět se v básni
hloubit se do úvah
obdivovat styl
číst až do rána
číst až do večera
to všecko bylo a není
není a nebude

s. 35
Na učení není pozdě, ale jak krátký čas mi zbyde, abych ještě využila to, co jsem se naučila.
s. 79
Čtení je neřest, která může všechny ostatní neřesti nahradit nebo případně na jejich místě dopomoci všem ještě intenzivněji k životu, je to prostopášnost, sžíravá choroba.
s. 289
„Na následky popálenin zemřela v jedné římské nemocnici nejinteligentnější a nejvýznamnější spisovatelka, která v tomto století vzešla z naší země,“ napsal o slavné autorce v reakci na její tragickou smrt Thomas Bernhard v povídkovém souboru Imitátor (Der Stimmenimitator). Měsíc trval zápas Ingeborg Bachmannové se smrtí. 26. září utrpěla ve svém římském bytě těžké popáleniny následkem požáru, jehož vznik dosud není uspokojivě vysvětlen, a zavdává proto podněty k nejrůznějším dohadům. Byla to nehoda (podle policejní zprávy usnula se zapálenou cigaretou), sebevražedný úmysl (stupňující se deprese, vyvolávané drogovou závislostí a množícími se útoky literární kritiky na autorku po vydání posledního povídkového souboru a románu Malina) či snad – trochu mysteriózní – pokus o vraždu? 17. října 1973 Ingeborg Bachmannová umírá. Její životní dráha se uzavřela, její dílo žije svým vlastním životem dál.

s. 78
Rok v Avanersuaqu se dělí na pět ročních období: qaammaaq – od poloviny února do poloviny dubna, kdy se po zimě vrací světlo, uperngaaq – jaro od poloviny dubna do června, aussaq – krátké léto od července do poloviny září, kdy se otevírá moře, ukioq – doba od poloviny září do listopadu, kdy se vrací zima a tmavé noci, a kaperdlak, tedy polární noc, kdy „je opravdu zima a tma“.
s. 78–9
„Věříš v moc přírody?“ Napadá mě, že jen andělé tady na severu nepostačí, proto se ptám.
„Jistě. Všichni jsme její součástí. Myslím, že se z nás nikdy nestali pravověrní křesťané, protože jsme se nezbavili původní víry. Pořád ji hodně potřebujeme. Věřit v Boha jsme se naučili ve škole, dnes už je to součást naší kultury. Od mnoha lovců jsem slyšela, že křesťanský Bůh není tak přísný jako naše tradiční božstva, a když dlouhé dny tráví na ledu a na moři, cítí se s ním bezpečněji. Na druhou stranu nám církev příliš nepomáhá, protože je v ní spousta cizích obřadů.“
s. 120
Jako v jiných zdejších domácnostech je tu zvykem, že při první návštěvě uvaří kávu hostitel, ale při další se člověk musí obsloužit sám, protože už ví, kdo co najde.
s. 153 [z rozhovoru s místním učitelem]
„[…] Místní si často myslí, že škola je jejich dětem k ničemu. Spousta mladých se nechce učit, stěžují si na Dány, že jsou hloupí, ale pak se ukáže, že nemají žádnou budoucnost, žádné vzdělání ani práci. Mnozí z nich spáchají sebevraždu. To mi bere radost z práce. Navíc jsem se naučil neplánovat, nemyslet na budoucnost. Pak to jakžtakž jde,“ dodává a píše na tabuli data, jména a instituce, které za takovou situaci můžou. Dánizace Grónska, rychlá modernizace v padesátých a šedesátých letech 20. století, přesídlování lidí do měst, ztráta identity, eskalace násilí. Upozorňuje na nutnost systémových změn, aby Siorapaluk neskončil jako jiné vysídlené obce. Všechno logicky uspořádané, jako na hodině společenských věd a dějepisu v jednom. Přikyvuju a dělám si poznámky
s. 195–6
Krátká senzorická deprivace má prý uklidňující účinky, ale pokud trvá dlouho, může vyvolávat asociální chování, halucinace a zmatení mysli. Tady, v Siorapaluku, způsobuje, že pořád častěji odvracím zrak. Čelovkou mírím jen na to, co mám sílu vidět. Psi se na větru tetelí zimou, šup, a nejsou. Štěně leží polomrtvé pod prkny a hadry, šup, a není. V očích mrtvého tuleně se odráží světlo lampy, šup. Svítím na sebe a zhasnu. Jsem, a najednou nejsem.
Někdy si myslím, že ve tmě je všechno a nedá se bez ní žít.
Jindy – jako nyní – mě napadá, že se z ní člověk může zbláznit.

s. 71
I Terst měl své záludnosti. Bóra neznala slitování, nešetřila střechy domů, vlaků, stromy, ani lidi. Když vpadla do secesních ulic v centru, smetla všechno, co jí stálo v cestě. Židle se rozlétly na všechny strany, děti unášela jako balonky. Na největrnějších rozích stáli státní policisté, aby pomáhali přes ulici přejít drobnějším chodcům. Lépe ani jejich služeb nevyužívat a zůstat doma. Samo to, jak vítr lomcoval žaluziemi, připomínalo, že osud netřeba pokoušet. Vítr je vítr a bóra je bóra.
s. 124–5
Čtení je dobrodružství. Vyberu si knížku, určím si, kdy, kde, jak rychle a jak často budu číst. Patří mi. Pohladím její obal, přejíždím prsty po jejích drsných nebo hebkých stránkách, studuji ilustrace. Ale vnějšek není hlavní, kniha znamená mnohem víc: zázrak proměny, pokladnici plnou příběhů, svět vytrysklý z písmen. V okamžiku mi vykouzlí něco, o čem jsem neměla tušení a co přesahuje všechnu mou představu a fantazii. A dokonce dokáže i takový mistrovský tah něco mi připomenout, jako by kniha vypovídala o mně. Aha, přesně, tohle přece znám!
s. 130
Moje knižní světy nelhaly. Ani já jsem nelhala, když jsem do nich utíkala. Předstírala jsem někomu něco? Tajila jsem, že jsem šťastná? Nebyla jsem přítomna, a to bylo dobře. Stahovala jsem se, a to mělo své dobré důvody. V mém úkrytu mi mohlo být jedno, co si o mně oni myslí.
s. 282–3   
M. a já u stinného pramene v divočinách departementu Var. Střih. Mlčky pozorujeme románskou křížovou chodbu kláštera Le Thoronet. Střih. M. hraje na velké varhany kostela Saint-Maximin, předvádí mi jazýčkové rejstříky. Střih. Bloumáme měsíčnou červencovou nocí. Střih. Dívám se na M. při výuce. Střih. Hledá můj pohled, obklopen zvědavými studenty hudby. Střih. Unikáme bitce o kurz a děláme piknik na vršku nad St.-M. Střih. Za nářku cikád se laskáme. Střih. V noci ležíme v bývalé klášterní cele, dělíme se o úzkou postel. Střih. Za svítání se kradu pryč, protože. Střih. Protože nemají vzniknout žádné klepy. Střih. Zatímco na něj čekám, objímám kmen pinie. Střih. Zatímco na něj čekám, čtu ukrytou knihu. Střih.
s. 284
V cestě stály jenom okolnosti.
Z krátkých přestávek se stávaly delší a ještě delší. Naše doteky se přemístily do písma. Záhadně a velmi pomalu jsme se vzdávali. Aniž bychom se kdy ztratili. Řeč o konci, ne, ta neplatí.
s. 349
Každá jednotlivá kniha má svůj příběh a s každou jsem – počínaje jejím nákupem až po spolykané kilometry četby – spojena. Knihovny nelze kopírovat. Nebo pokud, pak bez jejich historie.
s. 354
K neuvěření: Tady, a zase pryč, a přece zanechá stopy, když chce. Vítr, vítr, to nebeské dítě. Horský vítr, údolní vítr, zemský vítr, mořský vítr, vítr výšin, padající vítr, větrná smršť, vichřice, severní vítr, jižní vítr, východní vítr, západní vítr, bríza, větřík, mořský vánek, pouštní vítr, fén, sciroco, tramontano, maestrale, bóra, mistrál. Ať mi nikdo neříká, že větry jsou zaměnitelné, že vítr, který dnes vane v Terstu, zavane zítra v Berlíně. Pročež by se nevyplatilo cestovat. Větry jsou bytosti, mají svá území, jména, způsoby působení. A jsem-li v indickém slova smyslu větropropustná (Vata), znamená to jen, že se ve své provívané existenci musím smířit s různými větry, aniž bych se nechala větrem povalit. Čím více cestování a vycestování, tím větší množství pohybů větru. Při každém se mě dotkne tušení, že klid je jen výjimečný stav.

s. 29
interdikt z roku 1178
hildegardě z bingen

někdo zakázal jeptiškám
rozeznívat zvony
někdo jim zakázal
přijímat svátosti
měly si mumlat své žalmy
plout tichem
za zavřenými branami
nesměly se podílet
na chvalozpěvu andělů
v nebi

církev poručila prorokyni od rýna
jako kdysi kreón antigoně
vykopat mrtvého
a potom na nevysvěcené půdě
vyhrabaného potají zanechat

nikdo svatou hildegardu
nikdy nesvatořečil
snad proto že měla v rukou abatyšskou berlu
zahladila hrob a skryla ho
ochránila mrtvého

cena byla vysoká
léčitelka věděla jaké to je
být bez hudby
žít bez zpěvu
nikdy tolik nemluvila o hudbě
jako v tomto čase
kdy po ní toužila
musela mnoho nocí proplakat
oddělená od andělů
které jinak slyšela v harmonii také zpívat
a bez účasti na tomto chvalozpěvu
který milovala jednaosmdesát let

bojovala za to aby nikdy nebyla vyloučena
a nikoho nevylučovala
od pokoje a od zpěvu
když odvolali zákaz
žila ještě měsíc
než ulehla k odpočinku
aby mohla zpívat jinde

hudba pro ni nebyla vlastnictvím
nebyla očíslovaným kusem
nebyla tu jen pro nás
musela vidět krásné boží jiskry
a pak zaslechnout základ tónů
v naší smrti
se všemi anděly
milovala každý den
boží zelenou sílu
s. 67
imigrantka
nenarodila se tu
nerozumí naší řeči
pracuje načerno
často se stěhuje
od přítelkyně
do kontejneru
ráda by začala
působit
právě u nás
jmenuje se naděje
a nikdo ji tu nezná
s. 135
soudců 11:30–40 očima žen
jiftachova dcera nemá jméno
víme jen že byla jediným dítětem
židovského vůdce který zaslíbil
to první co mu vyjde naproti
obětovat svému bohu za vítězství

jiftachova dcera nemá jméno
spousta z nás jsou manželky a matky
sestry a přítelkyně těch
jejichž jména jsou známá
mnohé žijí svůj život jako jiftachova dcera

jiftachova dcera nemá anděla
který by zastavil nůž vraždícího otce
víme o andělech kteří uchránili děti
před obětováním

ale jiftachova dcera jej jiftachova dcera
nemá jméno ani anděla
s. 147
věk města praha
ptáme se vltavy
a starého profesora
ptáme se kamenů židovských domů
a ptáme se ženy která přežila lidice
jak jsi stará
ptáme se vltavy

ale příběhy lidí v ulicích
začínají stejnými slovy
po osmašedesátém
jako by čas
byl ten tam
jako by zmizel
po osmašedesátém