s. 40
Ženě připadalo, že se zastavil čas. Zůstaly jen chladný zvučící prostor kostela, nevyčerpatelná slova litanie, sladká závrať z kadidla a desítky prázdných zpovědnic. M. V. již necupitala po špičkách tanečním krokem, nekolébala se pomalu do stran. Klekla si a po klenou se plazila od jedné zpovědnice ke druhé. Přitom za sebou zanechávala širokou vlnitou stopu po mokrých šatech. Vypadalo to, jako by po kamenných dlaždicích lezl gigantický slimák.
s. 43
Chvilku zůstali všichni do jednoho stát jako omráčení. Posléze se dali do pohybu jako vlnobití a v kostele nastal strašný ruch. Dav se rozevřel jako tlama obrovské hydry a ženu pohltil, žvýkal ji, kousal, rozemílal mezi zuby, topil ji ve slinách, bičoval ji jazykem, drtil ji o dáseň, znovu ji žvýkal, ječel, klokotal, spolkl ji, znovu ji vyvrhl a nakonec ji polomrtvou vyplivl před brány svatyně.
s. 59
„[…]Víte, že František z Assisi své bratry nazýval joculatores Dei – Boží šprýmaři? Řehole jim dokonce přikazuje, aby se radovali, byli veselí a přátelští. A ještě něco by mohlo vás i toho vašeho Freuda zajímat: řehole františkánům zakazuje jezdit na koni…“ 
s. 95
„Za opravdové noci? Noc je doba, kdy už jsou dávno zavřené všechny restaurace, kavárny i bary. Kdy skončily rvačky a zhasla světla v oknech domů a lampy v mnohých ulicích, kdy jsou pro ty největší zoufalce a hříšníky zamčeny i kostely. Nevím, jestli může být prázdnější město než noční Vilnius. Cítila jsem se v něm jako cizorodé těleso, jako ostrý střep v obrovském, doširoka otevřeném oku. Noční Vilnius člověka vůbec nepotřebuje, stejně tak jako ho nepotřebují hory, nezměrná moře, pouště či rozlehlé lesy. Procházela jsem se dlouho a měla dostatek času o tom přemýšlet. Dívala jsem se na neobydlené domy s věčně zabedněnými okny. Zírala jsem na ně, jako by schovávaly nějakou hádanku, kterou jsem měla stůj co stůj vyřešit.
s. 115
Za půl roku zemřela [sestra Viki]. Lékařská diagnóza zněla rakovina plic. Mně však připadalo, že se prostě zadusila nenávistí. Nenávistí ženy vůči celému mužskému pokolení.
s. 210
Tehdy to byla tedy vernisáž Goových obrazů. Výstava celé jeho tvorby. Kolem stovky pláten pulzujících šílenou energií. Černí Ukřižovaní se zkřivenými rty rozežranými od octu křičeli na oranžové obloze; modré víly tancovaly ladný menuet kolem červených pyjů, které vyrůstaly z hrbolaté fialové země; nebesky modří andělé s extaticky zkroucenými tvářemi tiskli hořící kytice žlutých lilií na prsa bezrodých bytostí; žlutooký Satanáš s Goovými rysy pokládal nevinné panny na prostěradla potřísněná krví a bílé procesí pekelných nevěst se v záři táhlo až k horizontu, zbarvenému stříbrem měsíčního třpytu; v hnědém přítmí zápasili svalnatí kentauři se zlatookými lvy a skvrnitými tygry; ohebná, potem se lesknoucí těla, milující se v různých polohách, padala do propastí zářících všemi barvami tohoto i onoho světa…