s. 13
Babiččino srdce je velký les s hustým křoviskem, se stromy až do nebe, s nízkými stromky a mnoha keři. Člověk se v něm může procházet nebo se v něm ztratit.
Jsou tam i mýtiny, které se otevírají jako překvapení. Jeden krok, a dítě náhle stojí ve světle, nad hlavou nebe, měkké polštáře oblaků, slunce. To je babička jako anděl, které splní každé přání.
Hopsá po bytě, bere dítě za ruku, jde s ním do obchodu s botami a koupí mu zničehonic baletní piškotky, které si už dávno přálo.
Jindy zažene dítě do křovin, až si poškrábe nohy a lýtka, větve je šlehají do tváře, krčí se v přítmí a třese se před babičkou, z které se stala čarodějka.
s. 72
Elsa si dokáže představit, jak roste tráva. Ale chtěla by to vidět na vlastní oči.
Možná, říká, při tom tráva vydává zvuky, a dítě si představuje, jak tráva šeptá a ševelí a pokašlává, a někdy si dokonce zasakruje, když musí vší silou prorazit ztvrdlou zem.
s. 116 [z doslovu Radovana Charváta]
V dolnoengadinském Val S-charlu leží ve výšce kolem 1800 metrů symbol Rétorománů – nejvýše položený evropský souvislý borovicový prales Tamangur, jak o něm zpívá stará píseň: Di'm est tü amo qua? Tü bös-ch da Tamangur. Il vent t'ha sdarlossà. E tegn nun hast ninglur. Eu sun e stun e nu bandun. Eu nu dun loc, poust vaira. N'ha vis e sa cha minch'inviern fa lö a prümavaira. – Řekni mi, jsi ještě tady, tamangurský strome? Vítr tě pocuchal, nikdy nenacházíš klid. – Jsem tu, stojím a nepodvolím se, prožil jsem svoje a vím. Neustoupím – však uvidíš: dosud každá zima uvolnila místo jaru.