Knihu bych doporučila, pokud máte přehled o celém konfliktu, kterým se autor v knize zabývá, a zajímají vás detaily. Pro mě osobně to bylo občas matoucí, když jsem do toho šla naslepo, a spoustu věcí jsem si dohledávala během čtení. Zároveň také nečekejte nějaký ucelený text, jedná se o sbírku různých článků, reportáží a zápisků autora a je to o jeho vlastní zkušenosti s válkou v Bosně. Rozhodně si myslím, že to čtenářům dokáže předat obraz celé tehdejší situace, a uvědomit si nové souvislosti, možná i přehodnotit tehdejší "korektní" jednání západní velmocí. Zároveň to na mě ale bohužel místy působilo jako jedno velké odsuzování a trochu házení všech do jednoho pytle, takové to "já jsem tam byl a vy ne, a to vás dělá horšími". Ale na druhou stranu, je pochopitelné, že natolik bezprostřední zážitek z války (kniha byla poprvé vydána v roce 1996) je prakticky nemožné odprostit od silných emocí. Je otázkou, zda tak ale novinář (autor) neztrácí svou objektivitu.

Není lehké knihu číst. Stačí jen pár stránek, aby se ve vás vzbouřila hromada emocí. Aby se vám udělalo špatně. Abyste byli naštvaní. Abyste byli smutní. Zůstanete jen nechápavě zírat na stránky, co se vám rozmazávají před očima. Vyvstane tolik otázek. Co se s člověkem stane, že dokáže mučit a zabíjet lidi a ještě se u toho bavit? V kterou chvíli z nich vymizela lidskost a svědomí? Co se z nich stalo? Vraždící stroje? Něco nelidského, co bez mrknutí oka umučí bez rozdílu kohokoliv. Je hrozné umučit muže. Je hrozné umučit ženu. Je naprosto obludné mučit dítě. Dítě, co se ještě ani nenaučilo mluvit. Dá se vůbec mluvit o štěstí, že někdo přežil a bude s sebou nést následky po zbytek života?

Autor zde syrově a upřímně popisuje průběh války, které se osobně účastnil, výpovědi místních obyvatel i obětí mučení. Kromě toho zde také vychází najevo, jak se k tomuto konfliktu postavily (nebo spíše nepostavily) ostatní státy, včetně České republiky, ze které jsem byla opravdu zklamaná.

Válka o které nechcete nic vědět, ale rozhodně byste o ní vědět měli.

„Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Miloševič, Hitler nebo Stalin. Všichni jako by vypadli z jednoho hnízda. Všichni se ohánějí tím, že byli zvoleni lidem ve svobodných volbách. Všichni mají pocit, že teprve s nimi začínají dějiny. Trocha lží a slibů věčného dobrého počasí, něco otcovského kouzla, patetické kecy o jediném národě a jeho velkých dějinách. Znovu a znovu objevují se stejně upocení političtí lháři a jejich kouzlení se strachem z budoucnosti nebo naopak zářnými zítřky pouze pro vyvolené.”

Nepamatuju se, že bych někdy brečela při čtení knihy. To se změnilo. A olakala jsem hned u několika kapitol. Už první stránky byly silné. Upřímné, sugestivní a naštvané. Troufnu si říct, že to je za mě ta nejlepší kniha napsaná o válce v Bosně. Sedíte s autorem v letadle mřícím do válečné zóny, prožíváte zimu a beznaděj v blokovaném Sarajevu, slyšíte příběhy kamarádů, jiných hrdinů, odstřelovačů. Čtete o tom jak válku (ne)prožívali tehdejší Čeští politici. Slyšíte mrazivé výpovědi těch, co přežili mučení. Bojíte se. Jste nasraní. Čtete “vtipy”, které si v těch těžkých chvílích lidé říkali. Čtete nápisy na zdech. Zjišťujete co znamená byla novinář a ne jen “čumil”. Přicházíte o drahého přítele. Cítíte to všechno. To není kniha, kterou by sepsal historik v teple svého domova. To je život. Nepochopitelný, hnusný život. A mělo by si to přečíst víc lidí. Části, které snesou tedy. Ale aspoň ty. Je v tom celém totiž něco víc. Bavíme se sice o neskutečně krvavém konfliktu, který se odehrál relativně nedávno, ale ve skutečnosti se v tom odráží mnohem více z lidského počínání a nejsou to jen “hrdinské” činy jak jsme zvyklí. Jsou to obyčejné příběhy lidí, kteří se různě vyrovnávají s různými situacemi, se kterými jsou konfrontováni.

Před 25 lety, 5 hodin od nás ...

Tohle je takové velmi procítěně vznětlivé a intenzivní podání obrazů z války. Za mě super, pokud vás zajímá téma, hurá do toho.

Knihu bych doporučila, pokud máte přehled o celém konfliktu, kterým se autor v knize zabývá, a zajímají vás detaily. Pro mě osobně to bylo občas matoucí, když jsem do toho šla naslepo, a spoustu věcí jsem si dohledávala během čtení. Zároveň také nečekejte nějaký ucelený text, jedná se o sbírku různých článků, reportáží a zápisků autora a je to o jeho vlastní zkušenosti s válkou v Bosně. Rozhodně si myslím, že to čtenářům dokáže předat obraz celé tehdejší situace, a uvědomit si nové souvislosti, možná i přehodnotit tehdejší "korektní" jednání západní velmocí. Zároveň to na mě ale bohužel místy působilo jako jedno velké odsuzování a trochu házení všech do jednoho pytle, takové to "já jsem tam byl a vy ne, a to vás dělá horšími". Ale na druhou stranu, je pochopitelné, že natolik bezprostřední zážitek z války (kniha byla poprvé vydána v roce 1996) je prakticky nemožné odprostit od silných emocí. Je otázkou, zda tak ale novinář (autor) neztrácí svou objektivitu.

Tato kniha vyšla poprvé v roce 1996, kdy byla válka v bývalé Jugoslávii o které kniha vypráví byla ještě hodně čerstvá. Nedávno ji znovu vydalo kultovní vydavatelství Absynt protože s příchodem uprchlické krize a vzrůstající agresivitou Ruska se hrozba etnických konfliktů a genocidy stala opět aktuální.
— Kniha je takovou sbírkou reportáží z působení autora během balkánských válek. Rozhodně to není nijak příjemné čtení. Ale není to chybou autora, protože ten píše dobře ale je to záležitost toho, že píše o velmi šeredných věcech.
— Autor se moc nezmiňuje o příčinách konfliktů na Balkáně, které se datují až do doby těsně po první světové válce. Jan Urban popisuje jak etnické násilí balkánských válek, tak neskutečně neprofesionální vojáků chování různých mezinárodních vojenských mírových sil, tak i různých politiků, kteří se pokoušeli vyjednávat různá mírová jednání.
— Stejně tak zde popisuje své vlastní zážitky z těchto konfliktů a také příběhy lidí, které na Balkáně potkal a s kterými často udržoval přátelství. Líčení života v obklíčeném Sarajevu je opravdu velmi drsné a podobně nepříjemné je i popisování událostí v jiných oblastech bývalé Jugoslávie.
— Stránky knihy rychle ubíhají a vše přečtete během večera až dvou ale opravdu to není moc příjemné a optimistické čtení. Vyprávění o tom, jak snadno jde postavit lidi, kteří žili v míru dlouho vedle sebe je dnes v době, kdy různí populisté, buď z ideologických důvodů nebo pro špinavý zisk štvou cíleně občany proti sobě, velmi znepokojující a mrazivě varující. Čtení knihy je velmi silný zážitek ale je zde nebezpečí, že vás uvede do deprese.

"Viděl jsem, jak pohřbívají a pak zase tahají z masových hrobů hrdiny i oběti. Poznání - po pár dnech v hlíně smrdíme všichni stejně."

Tahle knížka je sbírka krátkých reportáží z 90. let, nejedná se tedy o žádný ucelený přehled války v Bosně a je podle mě třeba mít alespoň nějaký základní přehled. Pokud jste tu dobu zažili, dost možná ho máte; já tehdy sotva tahala kačera.
Největší část knihy jsou reportáže z návštěv tehdy obléhaného Sarajeva. Pro mě to bylo neskutečně zajímavé, ač to slovo asi působí dost nepatřičně. Autor dokázal v určitých pasážích vykreslit velmi živý obraz hrůz, beznaděje, nespravedlnosti... Zároveň se v několika reportážích docela ostře pouští do tehdejších politických leaderů, západu, OSN, mezinárodních organizací, médií i běžných lidí. Nedá se s ním do jisté míry nesouhlasit. Opět se potvrzuje, že při lámání chleba malé hráče každý rád hodí přes palubu pro dosáhnutí vlastních cílů.

Jediné, co se knize dá vytknout je dáno jejím formátem. Jelikož jsou to reportáže z několika let a různých zdrojů, po chvíli začnou některé myšlenky působit repetitivně a ztrácí trochu na údernosti.