Nepamatuju se, že bych někdy brečela při čtení knihy. To se změnilo. A olakala jsem hned u několika kapitol. Už první stránky byly silné. Upřímné, sugestivní a naštvané. Troufnu si říct, že to je za mě ta nejlepší kniha napsaná o válce v Bosně. Sedíte s autorem v letadle mřícím do válečné zóny, prožíváte zimu a beznaděj v blokovaném Sarajevu, slyšíte příběhy kamarádů, jiných hrdinů, odstřelovačů. Čtete o tom jak válku (ne)prožívali tehdejší Čeští politici. Slyšíte mrazivé výpovědi těch, co přežili mučení. Bojíte se. Jste nasraní. Čtete “vtipy”, které si v těch těžkých chvílích lidé říkali. Čtete nápisy na zdech. Zjišťujete co znamená byla novinář a ne jen “čumil”. Přicházíte o drahého přítele. Cítíte to všechno. To není kniha, kterou by sepsal historik v teple svého domova. To je život. Nepochopitelný, hnusný život. A mělo by si to přečíst víc lidí. Části, které snesou tedy. Ale aspoň ty. Je v tom celém totiž něco víc. Bavíme se sice o neskutečně krvavém konfliktu, který se odehrál relativně nedávno, ale ve skutečnosti se v tom odráží mnohem více z lidského počínání a nejsou to jen “hrdinské” činy jak jsme zvyklí. Jsou to obyčejné příběhy lidí, kteří se různě vyrovnávají s různými situacemi, se kterými jsou konfrontováni.