“When someone you love dies you pay for the sin of outliving her with a thousand piercing regrets.” (p. 94)

This was beautiful, short and yet so quotable, containing so much that I related to, as de Beauvoir recounts her mom's decline and death over a short period of time. Maman was 78 when she died, but as de Beauvoir explains at the end, age might not affect how deeply a loss is felt. Maman "clung ferociously to this world", she "had an animal dread of death"; I could see why David Rieff would exalt this book in his own memoir about his mother's death, seeing as Susan Sontag so desperately clung to life. But Maman was never aware that she was dying — it was interesting to read how de Beauvoir and her sister navigated those types of decisions, how much information to share with the patient herself, and deciding that she couldn't handle the truth. Simone struggles to make meaning of the death of her mom, writing that she "never seriously thought that some day, that soon I should see her go ... Her death, like her birth, had its place in some legendary time." But more than that, she relates to her mother's struggle as a human, mourning the loneliness of the process, attempting to find meaning in the process even though her mother will not have remembered it, struggling with "a thousand piercing regrets" after she dies. In the end, de Beauvoir realizes that no person is ready for death, death is always alien to our way of life: "You do not die from being born, nor from having lived, nor from old age. You die from something ... as violent and unforeseen as an engine stopping in the middle of the sky."

brutálně upřímná, strohá autofikční novela / krátký „memoár“ – zdánlivě bez emocí, anatomický popis poněkud chladného vztahu s matkou a jejích posledních třiceti dní života, včetně všech detailů, přístupu lékařů k pacientům, a zvláště pak k ženám, pochyb a úvah o smyslu trápení smrtelně nemocného člověka... v roce 1964 knížka musela šokovat, a možná by leckoho zaskočila i dnes, zvlášť pokud ještě nezažil/a smrt blízkého člověka. po přečtení je zas o něco jasnější, kým a čím se taky mohl inspirovat Édouard Louis – těch podobností není málo.

ke čtení mě inspiroval „fetiš zvaný edice“ (jak pravil ředitel nakladatelství HOST), tedy nové vydání anglického překladu (A Very Easy Death) od Fitzcarraldo Editions – původně mě totiž lákala předmluva Ali Smith, která je ale nakonec k dispozici online.

čeština by si možná zasloužila překlad nový – ten od Evy Pilařové z roku 1967 notně zastaral jazykově i syntakticky a počešťování některých jmen (matky „Františky“!) už je dnes neúnosné. český knižní trh se ale stále drží tradičního trendu recyklace překonaného a překlad tak samozřejmě vyšel loni znovu (v Portálu). zajímavé ovšem je, že už jeho první vydání se obešlo bez přechylování, tedy... alespoň u jména autorky.

výpisků by bylo mnoho, ale každého se dotýká něco jiného:
„Ostatně jak by se byla [matka] mohla pokoušet porozumět mně, když se střehla číst ve svém vlastním srdci? Její dosavadní život jí nedovoloval zaujmout ke mně postoj, který by nás neodcizoval; všechno nepředvídané ji děsilo, protože jí kdysi vštípili, že má myslet, jednat i cítit jenom v hotových šablonách.“ (s. 67)

This is the only book of the author's that I have read and it can certainly stand alone, but there are so many references to her relationships with the rest of her family, which she's written about.
Anyway, this book feels very matter-of-fact in relaying the facts of her mother's death. It's interesting to see how little has changed in certain parts of this process. I'm not sure I captured the profundity of this work.

Francouzská spisovatelka a filozofka Simone de Beauvoir v emočně náročném textu poodhaluje, jaké je prožívání člověka ve chvíli, kdy druhého nedokáže zbavit intenzivní bolesti. Ve svědectví o smrti a smíření nabízí perspektivu dcery, která musela přehodnotit nejenom svůj vztah k matce, ale i několik názorových stanovisek. Více v recenzi: https://www.iliteratura.cz/clanek/46255-beauvoir-simone-de-velice-lehka-smrt