brutálně upřímná, strohá autofikční novela / krátký „memoár“ – zdánlivě bez emocí, anatomický popis poněkud chladného vztahu s matkou a jejích posledních třiceti dní života, včetně všech detailů, přístupu lékařů k pacientům, a zvláště pak k ženám, pochyb a úvah o smyslu trápení smrtelně nemocného člověka... v roce 1964 knížka musela šokovat, a možná by leckoho zaskočila i dnes, zvlášť pokud ještě nezažil/a smrt blízkého člověka. po přečtení je zas o něco jasnější, kým a čím se taky mohl inspirovat Édouard Louis – těch podobností není málo.

ke čtení mě inspiroval „fetiš zvaný edice“ (jak pravil ředitel nakladatelství HOST), tedy nové vydání anglického překladu (A Very Easy Death) od Fitzcarraldo Editions – původně mě totiž lákala předmluva Ali Smith, která je ale nakonec k dispozici online.

čeština by si možná zasloužila překlad nový – ten od Evy Pilařové z roku 1967 notně zastaral jazykově i syntakticky a počešťování některých jmen (matky „Františky“!) už je dnes neúnosné. český knižní trh se ale stále drží tradičního trendu recyklace překonaného a překlad tak samozřejmě vyšel loni znovu (v Portálu). zajímavé ovšem je, že už jeho první vydání se obešlo bez přechylování, tedy... alespoň u jména autorky.

výpisků by bylo mnoho, ale každého se dotýká něco jiného:
„Ostatně jak by se byla [matka] mohla pokoušet porozumět mně, když se střehla číst ve svém vlastním srdci? Její dosavadní život jí nedovoloval zaujmout ke mně postoj, který by nás neodcizoval; všechno nepředvídané ji děsilo, protože jí kdysi vštípili, že má myslet, jednat i cítit jenom v hotových šablonách.“ (s. 67)