A review by bill369
Naruby by Joris-Karl Huysmans

 Občas se v našem všedním dni něco pokazí a celý náš život nám připadá naruby. Cítíme se nevrle, ztraceně, úzkostně, a tak se snažíme nějak rozptýlit, abychom opomněli konvenční chaos našeho života. Přesně o tomhle je tzv. bible dekadence z roku 1844.

Jméno Joris Karl Huysmans (1848–1907) ve školách často neslýcháme, což je škoda, neboť právě on značí počátek francouzské dekadence, jeho dílo mělo značný vliv na evropské dekadenty – z české dekadence obzvlášť na Jiřího Karáska ze Lvovic (povšimněte si podobností díla Naruby a Karáskovy Gotické duše). Původně´psal pod vlivem naturalismu Emila Zoly, následně v období krize se mu povedl literární počin, kterému se věnujeme dnes, a poté psal katolicky orientovanou literaturu – pozoruhodným dílem této epochy je Katedrála.

Jaká je tedy struktura? Prvně nám autor v Poznámce představuje hlavní postavu des Esseintese, intelektuála s širokým rozhledem v oblasti náboženství, latinské i francouzské literatury – získaných za pobytu v jezuitské koleji –, který opovrhuje společností a své dny tráví ve svém sídle nedaleko Paříže. V průběhu pak zjišťujeme, že ze svého panství vychází jen zřídka: vše potřebné mu obstarávají jeho služebníci, takže se může celé dny věnovat slastem života: alkohol, parfémy, výtvarné umění, literatura či botanika. Sáhodlouhé popisy Esseintesova hédonismu retardující text pak dávají dnům nádech horečkového snu: nekončí a přitom se v nich děje pouze pramálo. Pro lepší představu zmiňuji například dvě kapitoly věnované deskripci Esseintesovy knihovny francouzských a latinských autorů či sekci věnovanou náhlému vzplanutí k botanice jako způsob rozptýlení. Abych představil charakter přidávám úryvek.

23
Ve chvíli, kdy samovar syčel na stole, když na podzim slunce již zapadalo, červenala se voda akvária po trvání skelného a kalného jitra a prosívala na plavé příčky plamenná světla řeřavého uhlí.

Tato excesivní stimulace vyvrcholí – podobně jako v Oblomovovi či jiných dílech s postavou zbytečného člověka – v nemoc.

89
Nyní mu vadily přikrývky; dusil se pod peřinami a měl mravenčení v celém těle, krevní palčivosti, bleší štípnutí po nohou; k těmto symptomům se přidružila brzy temná  bolest v čelistech a pocit, že mu šroubovna svírá spánky.

Řešením je dle doktora znovuzačlenění do společnosti, což hlavní postavu zrovna nepotěší, nicméně jej uposlechne a poslušně se přestěhuje do Paříže – návrat ke společností pak přirovnává ke snaze nevěřícího stát se pobožným věřícím. 

Za zmínku stojí tematika změny pohlaví a androgynie, která v té době – pletu-li se, prosím dejte mi vědět! – byla ojedinělá, možná se dá i říct, že de facto neexistující. Také se zde objevuje motiv homosexuality, který se v 19. století postupně začíná detabuizovat – například Nana Emila Zoly či Carmilla Josepha Sheridana Le Fanu

92–3
Ponenáhlu v též době, co ji pozoroval, zrodily se zvláštní koncepce: postupně, jak se podivoval její pružnosti a síle, viděl, jak se provádí u ní umělá změna pohlaví; její graciézní tatrmanství a její samičí rozpustilosti ustupovaly vždy více, co se rozvinovaly na jejich místě čilé a mohutné samčí vnady; slovem, když byla nejprve ženou, pak, když váhala, přiblíživši se androgynovi, zdálo se, že úplně se rozplývá, precizuje se, stává se zcela mužem.

97
Hleděli si chvíli do obličeje, pak sklopil mladý muž oči a přiblížil se; jeho rámě se třelo brzy o rámě Esseintesovo, jenž uvolnil krok, pozoruje, zamyšlen, houpavou chůzi mladíkovu.

A z náhody tohoto setkání se zrodilo nedůvěřivé přátelství, jež se prodloužilo na měsíce; des Esseintes na ně již nemyslil, aby se netetelil; nikdy nesnesl vábnějšího a ovládavějšího nájmu; nikdy nepoznal podobných nebezpečenství, nikdy také se necítil bolestněji ukojeným.

Již jsem poukázal na vliv Huysmansova počinu u české dekadence, avšak rád bych ještě doplnil informaci v souvislosti se světově známějším jménem Oscara Wilda, neboť je všeobecně uznávána teze, že právě Naruby je tou francouzskou novelou, která vede k pádu Doriana Graye v Obrazu Doriana Graye.

Přiznávám, že jsem se trochu bál. zda-li zvládnu knihu celou přečíst, neboť mě všechny ty popisy místy dosti ubíjely, avšak paradoxně to byly právě ony – jejich barvitý jazyk a místy kuriózní reflexe –, díky kterým jsem knihu dočetl. Oslnilo mě, jak Huysmans dokázal výkladem o knihách, parfémech, atd. subtilně zachytit každodennost Esseintova života. Opravdu mi připadá, jako bych Esseintese znal. Možná by se i celé dílo dalo vyložit jako jedna dlouhá nepřímá charakteristika Esseintese, protože všechno co se v novele dozvídáme je odrazem osobnosti hlavní postavy.

Na závěr bych rád vyzdvihl práci všech, kteří se podíleli na edici, kterou jsem četl – obzvláště pak Jaroslava Meda a Luďka Markse. Je to totiž právě prolog pana Meda, kvůli kterému jsem si knížku půjčil, a poznámka k překladateli pana Markse, proč ji chci doporučit Vám všem. V této vynikající poznámce totiž mluví o Arnoštu Procházkovi, o němž – v porovnání s jinými českými dekadenty – mnoho ucelených textů zrovna není.

Naruby u nás vyšla pětkrát – nejnovější edice od nakladatelství Dokořán je z roku 2022! –, já jsem četl poněkud starší edici: HUYSMANS, Joris Karl. Naruby. Přeložil Arnošt Procházka. Graficky upravila Klára Kvízová. Prolog napsal Jaroslav Med. Poznámku k překladateli napsal Luděk Marks. Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů, 1993. ISBN 08-85239-21-3.