“Na domov myslím a proto se
dívám do země
kdyby zem byla průhledná
všem ženám v Evropě bylo
by viděti pod sukně”

Celá kniha je cesta z dětství, vzpomínek na otce až daleko na Cejlon, Sumatru, Jávu, Indonésii a do Alžíru. Od začarované studánky doma, vyrážíme na cestu lodí, jež dováží čaj a kávu a pak u Protinožců zasteskneme po té naší domovině.
Poetismus, okouzlení exotikou s občas štípavou příchutí společenské kritiky.

V popisech obyčejných věcí a dní narážíme zcela nečekaně na velmi ponuré chvíle ve kterých se odráží vzpomínky na válku a nepříliš šťastný Biebelův život.


“Křoví se pohnulo nablízku
a vzduchem zasvištěl šíp.
Na krok před námi padl do písku.
Černoušku, uč se střílet líp!”

Poetismus mi je blízký, jen s Biebelem mám trochu problém. V podstatě nemohu říci, že by ve mě nějaká báseň zanechala něco víc. Oceňuji zvuk básně, rýmy. Ale něco mi tam chybělo. Jako kdyby nebyly básně celé. Ačkoliv celé dílo občas působí nekonzistentně po celém dočtení dává naprostý smysl. Ovšem až v tom celém měřítku.