Dlouho jsem přemýšlela o tom, co nakonec o této knize vypustím do světa. A došla jsem k názoru, že vám popíšu, jaký vztah jsem s knihou navázala a jak to bylo dál.

První den, kdy jsem si knihu koupila, byl den, kdy jsme s kamarádkou vyrazily na menší výlet do Prahy a obě jsme si odvezly knihu v angličtině, pro kterou jsme se vracely těsně před časem našeho odjezdu. Byla to kniha, kterou jsem dala jako jednu z možností právě té kamarádce (booklover_paja) do ‚rande s knihou na slepo‘, což byl menší projekt, který jsme spolu uskutečnily. No a už tehdy mě Eleanor a Park zaujali.

V den Vánoc, kdy se ke mně kniha znovu dostala (taková věc u nás v rodině… když si koupím knihu v období srpen-prosinec dám jí mamce a dostanu ji až k Vánocům, proto jich mám o trochu víc :D) jsem měla radost, protože knížky mi činí radost už jen když je vidím. A v den Silvestra, kdy jsem ji začala číst ještě doma a poté na naší přátelské sešlosti, jsem se do ní postupně zamilovala.

Vždy, když jsem ji odložila a začala jsem nad ní přemýšlet, říkala jsem si, jakou blbost to čtu (tak to mám se spoustou knih)… ale vždy, když jsem ji znovu vzala do ruky, moje hlava a srdce říkaly, že je to jedna z nejlepších, co jsem kdy četla (ano, je jich hodně… na moje slova neberte ohled, já miluju všechno). Bylo to čtivé, mělo to zápletku, bylo to smutné a zároveň krásné. A vidět příběh z obou stran? Postupné zamilování? Postupnou bolest? Dalo to tomu příběhu větší hloubku a vždy, když přemýšlím nad tím koncem, je mi do pláče… bohužel jsem stále nepřišla na to, jestli je to dobré nebo špatné znamení.

Přečtěte si to sami a dejte mi vědět, jaké znamení to tedy je.