s. 9
I když jsem brečela. Kvůli pohankovému koláči. Včera kvůli něčemu taky. I předevčírem. Poslední dny cítím únavu, která nikam nemizí, a taky nepohodlí. A úzkost kvůli zdraví. Svírá se mi z toho hrudní koš. Já si to všechno ale odpouštím.
s. 23–24
Sedím v sobě jako v krytu,
který bombarduje pěkno světa:
jarní kvítí před domem,
usměvaví lidé na ulicích.

Nic se neděje
BOOM!
Nic se neděje
BOOM!

Okna paneláků se lesknou na slunci,
děti na hřišti se hlasitě smějí –
jsou to všechno věty
jak z učebnice pro první třídu.

Nauka života v bezpečí
zahrnuje praktický výcvik:
jít do kavárny,
pořídit si kočku,
spát u otevřeného okna,
zamilovat se.

A teď asociační úkol:
letadlo znamená dovolená,
sanitka znamená covid,
večerní zprávy znamenají daleko.

Vědomí se redukuje na úroveň nemluvněte –
se stejným obdivem objevuji okolní svět,
kde se nic neděje,
nic se neděje
BOOM!
s. 28
Nová příchuť chleba
Ukradli nám obilí,
tisíce tun.

Tentokrát se to dozvíme,
ne za šedesát let, ale přes internet.

Nakrájím bochánek
a posbírám prstem drobky.
Pozítří – Den paměti a smíření.
Ale Never again –
slogan celé naší historie.
Každý den je teď o paměti.

Ta, kterou mám já, mi našeptává,
abych nakupovala konzervy do špajzu,
sušila chléb,
skladovala luštěniny.
Zdědila jsem strach z hladomoru,
zdědila jsou ale i jeho osud?

Chléb je zase posvátný.
Ne „sůl nad zlato“,
ale vypečené těsto
z mraženého polotovaru
z obchodu v sousední ulici.
Tolikrát mi zplesnivěl,
ale never again.
s. 32
Zatnout svaly, abych se uvolnila;
otevřít oči, abych neviděla, co nechci
a co má stále pronásleduje.
Pronásleduje celou hlavu
samovolným napětím čelisti,
obrazy pod víčky,
sirénami v uších
během extrémně tichých okamžiků.
Pronásleduje příchutí krve
z prasklých nosních žilek
kvůli přesušenému vzduchu,
teplu a bezpečí domova.
s. 39
Všem nám chybí slovní zásoba
Budeme potřebovat
hodně nových slov.
Teď se na všechno dá povědět jen:
zmatek.
Ale zmatek po zprávě,
že někdo, koho jsi miloval,
teď válčí,
je jiný
než zmatek,
který ti brání mu zavolat –
je jiný
než zmatek,
když umírá někdo,
o kom jsi sice věděla,
ale neznala ho –
je jiný
než zmatek,
když vidíš usmívat se
kamarádku po týdnu bez jídla –
je jiný
je jiný
než další a další zmatky,
které ještě nedokážeme rozlišit.
Jednou na ně všechny budeme mít různá slova.
s. 48
Bojím se, že se

vrátí
rakovina
rusové
hladomor
Černobyl
atomový hřib
mor
bolest kůže
příchuť kovu
úzkost

nevrátí
Krym
ukradené životy
amputované končetiny
vlasy a obočí
zničené domy
deportované děti
chuť
spánek
libido
s. 63
(–––)
Občas je těžké pochopit, v čem spočívá nespokojenost dané chvíle. Ale často
SE     prostě     CHCE
     ABY BYLO JINAK

aspoň trochu, Psala mi O. o Záporožské elektrárně a já se teď bojím vlastních fatalistických myšlenek. Když v noci slyším letadlo, na strop se mi promítají obrazy. Bojím se. Já se bojím. Necítím se v bezpečí. A proto je mi smutně a depresivně. Modlit se za mír? Myslet na vítězství? Opakovat si v hlavě, jak bude zase všechno dobré? Jak sebe sama v takových chvílích podpořit? Jak se sebou o tom všem mluvit?
s. 71
Po 24. únoru už se nevzbudím pětadvacátého.
24. února už trvá 207 dnů.
Jediným přáním je skutečné zítra.
Přáním, které zní uprostřed války
jako křik nemluvněte
narozeného v krytu.
s. 80 [z Doslovu  Lenky Kuhar Daňhelové]
Nemoc je jako kočka. Pomalu si s obětí zahrává, největší úsilí vynaloží na to, aby zůstala co nejdéle živá a trpěla. Proč mě vůbec tohle přirovnání napadlo? Proč mám vlastně ráda kočky?