s. 9

Tento hodnotnější typ se vyskytl již dosti často: ale vždy šťastnou náhodou, výjimkou, nikdy proto, že byl chtěn. Naopak, jeho se nejvíc obávali, byl dosud téměř vtělením hrůzy; – a ze strachu byl chtěn a pěstěn typus opačný a také ho bylo dosaženo: domácí zvíře, stádní zvíře, nemocné zvíře člověk, – křesťan…

Křesťanství se dalo na stranu všeho slabého, nízkého, nezdařilého, udělalo ideál z odporu proti udržovacím instinktům silného života; zkazilo rozum i povah duchově nejsilnějších tím, že učilo vidět v nejvyšších hodnotách duchovosti hřích, klam, pokušení. Příklad nejžalostnější: zkáza Pascalova, jenž věřil ve zkázu svého rozumu dědičným hříchem, zatím co byl zkažen jen jeho křesťanstvím! 

Kdo je bohat, chce rozdávat; hrdý národ potřebuje boha, aby mu obětoval… Náboženství za takovýchto předpokladů je formou vděčnosti. Člověk je vděčen sám za sebe: k tomu potřebuje mít boha. – Takovýto bůh musí mít možnost, aby škodil i prospíval, aby byl přítelem i nepřítelem, – člověk se mu obdivuje v dobrém i ve zlém. Protipřirozené vykleštění boha v boha pouhého dobra, bylo by tu naprosto nežádoucí. Zlého boha je zapotřebí stejně, jako dobrého: vždyť neděkujeme za vlastní existenci právě tolerancí, lidumilností… Co by záleželo na bohu, jenž by neznal hněvu, pomsty, závisti, výsměchu, lsti, násilí? Jenž by snad ani neznal rozkošného žáru vítězství a ničení? Takovému bohu by se nerozumělo: nač by ho kdo měl? – Ovšem: hyne-li národ; cítí-li, jak navždy mizí víra v budoucnost, jeho naděje na svobodu; stane-li se v jeho vědomí poddanství nade vše užitečným, ctnosti poddanské podmínkami zachování života, pak se musí změnit i jeho bůh. Stává se teď potměšilým, bázlivým, skromným, radí k „míru duše“, radí ustat v nenávisti, být shovívavým, „milovat“ dokonce přítele i nepřítele. Neustále moralizuje, leze do skrýše každé soukromé ctnosti, stává se bohem pro každého, stává se soukromníkem, stává se kosmopolitou… Kdysi představoval národ, sílu národa, všechno, co v duši národa bylo agresivního a žíznilo po moci: teď je už jen dobrým bohem... Vskutku, není jiné alternativy pro bohy: buď jsou vůlí k moci – a potud budou bohy národními – anebo jsou nemohoucností k moci – a pak se nutně stávají dobrými… 

Eliminují-li se z pojmu boha, předpoklady vzestupného života, všechno silné, statečné, pánovité, hrdé, klesá-li krok za krokem na symbol berly pro znavené, záchranné kotvy pro všechny tonoucí, stává-li se bohem chudiny, bohem hříšníků, bohem nemocných par excellence a zbývá-li jaksi predikát „spasitel“, „vykupitel“ jakožto božský predikát vůbec: o čem mluví takováto proměna? takováto redukce všeho božského? – Ovšem: „království boží“ tím vzrostlo. 

Budhismus je stokrát realističtější nežli křesťanství, – má v těle dědictví objektivního a chladného kladení problémů, přichází po filozofickém hnutí trvavším sta let; pojem „boha“ je už vyřízen, když budhismus přichází. Budhismus je jediné skutečně pozitivistické náboženství, které nám dějiny ukazují, až do své noetiky (přísného to fenomenalismu-), neříká již „boj proti hříchu“, nýbrž dávaje plně za pravdu skutečností, říká „boj proti utrpení“.

Na základě těchto fyziologických podmínek vznikla deprese: proti ní Buddha postupuje hygienicky. Používá proti ní života pod širým nebem, putování; střídmosti a výběru stravy; opatrnosti vůči všem lihovinám; opatrností taktéž vůči všem afektům, které dělají žluč a rozpalují krev; žádné starosti ani o sebe, ani o jiné. Vyžaduje představ, jež buď dávají klid, nebo rozveselují – vynalézá prostředky, jak jiným představám odvyknout. Dobrota, býti dobrotivým, toť Buddhovi něco, co podporuje zdraví. Modlitba je stejně vyloučena, jako askeze; není kategorického imperativu, není vůbec nátlaku, ani uvnitř klášterní obce (– lze zase vystoupit –). To všechno by byly prostředky k zesílení oné nadměrné dráždivosti. Právě proto také nežádá boje proti těm, kdo jsou jiného smýšlení; jeho učení ničemu tolik se nebrání, jako citu pomsty, nechuti, resentimentu (– „nikoli nepřátelstvím dojde nepřátelství konce“: dojemný refrén celého budhismu, A to právem: právě tyto afekty by byly dokonale nezdravé vzhledem k dietetickému hlavnímu úmyslu.

Křesťanské jest nenávidět ducha, hrdost, odvahu, svobodu, svobodomyslnost ducha; křesťanské jest nenávidět smysly, radosti smyslů, radost vůbec…

Když křesťanství opustilo svou první půdu, nejnižší stavy, podsvětí antického světa, když se vydalo za mocí mezi barbarské národy, nemohlo tu již předpokládat lidí znavené, nýbrž lidi vnitřně zdivočelé a drásající se – člověka silného, ale nezvedeného. Být sebou nespokojen, trpět sebou, není tu jako u budhisty nadměrná dráždivost a schopnost bolesti, nýbrž naopak přemocná touha ubližovati, vybíti vnitřní napětí nepřátelskými činy a představami. Křesťanství potřebovalo barbarských pojmů a hodnot, aby barbary zvládlo: takové jsou oběti prvotin, pití krve při přijímání, pohrdání duchem a kulturou; mučení ve všech formách, smyslné i mimosmyslné; veliká pompa kultu. Budhismus je náboženství pro pozdní lidi, pro dobrotivé, jemné, předuchovělé rasy, jež příliš snadno cítí bolest (– Evropa ještě dávno pro něj nedozrála –): vede je zpět k míru a jaré mysli, k dietě ve věcech ducha, k jistému otužení těla. Křesťanství chce zvládnouti dravce; jeho prostředkem jest, učinit je nemocnými – oslabení je křesťanský recept na zkrocení, na „civilizaci“. Budhismus je náboženství pro závěr a zemdlenost civilizace křesťanství jí ani ještě nenašlo – může se stát, že ji zakládá. 

Aby byla možná láska, musí se bůh stát osobou; aby se nejspodnější instinkty dostaly k slovu, musí bůh býti mlád. K roznícení žen je třeba postavit do popředí krásného světce, k roznícení mužů Marii. To všechno předpokládá, že křesťanství chce opanovat půdu, na níž určily už kulty afroditické nebo Adonisovy pojem kultu. Požadavek cudnosti posiluje vehemenci a niternost náboženského instinktu – činí kult vřelejším, blouznivějším, oduševnělejším. Láska je stav, v němž člověk nejvíce vidí věci tak, jak nejsou.

Neboť toto je nutno pochopit: příživnictví knězovo (nebo „mravního řádu světa“) činí každý přirozený mrav, každé přirozené zřízení (stát, soudní řád, manželství, péčí o choré a chudé), každý požadavek vnuknutý instinktem života, krátce všechno, co má svou cenu v sobě, zásadně bezcenným, protihodnotným: dodatečně to potřebuje sankce, – je třeba moci, která hodnotu propůjčuje, která tím popírá přírodu, která tím teprve hodnotu tvoří… Kněz znehodnocuje, znesvěcuje přírodu: za tuto cenu se vůbec udržuje. – Být neposlušen boha, to jest kněze, „zákona“, tomu se nyní dostává jména „hříchu“; prostředky, jak se zase „smířit s bohem“,  jsou, jakož je po právu, prostředky, jimiž se poddanství pod moc kněží zaručuje jen ještě bezpečněji: jen kněz „vykupuje“… Počítáno psychologicky, stanou se v každé kněžsky organizované společnosti „hříchy“ něčím nepostrádatelným: jsou to vlastní páky moci, kněz žije z hříchů, potřebuje, aby se „hřešilo“… První premisa: „bůh promíjí tomu, kdo se kaje“ – jasně řečeno: kdo se poddá knězi. – 

Nevidím, proti čemu mířilo povstání, za jehož původce byl pokládán nebo chybně pokládán Ježíš, nebylo-li to povstání proti židovské církvi, – církvi právě v tom smyslu, jak rozumíme slovu dnes. Bylo to povstání proti „dobrým a spravedlivým“, proti „svatým Izraele“, proti hierarchii společnosti – nikoli proti její zkaženosti, nýbrž proti kastě, privilegiu, řádu, formuli; byla to nevíra ve „vyššího člověka“, Ne vyřčené proti všemu, co bylo knězem a teologem. Ale hierarchie, jejíž existence tím byla, byť jen na okamžik, uvedena v pochybnost, byla kolovou stavbou, na níž židovský národ, uprostřed „vody“, vůbec ještě se držel, – byla poslední namáhavě vydobytou možností, jak se udržet, reziduem jeho samostatné politické existence: útok na ni byl útokem na nejhlubší národní instinkt, na nejhouževnatější životní vůli národa, jaká kdy na zemi byla.

– A od té chvíle se vynořil absurdní problém: „jak mohl bůh toto dopustit!“ Na to nalezl porušený rozum malé obce odpověď až strašlivě absurdní: bůh dal svého syna k odpuštění hříchů, za oběť. Jak byl najednou konec evangeliu! Oběť za vinu, a to ve své nejodpornější, nejbarbarštější formě, oběť nevinného za hříchy viníků! Jak hrůzné pohanství! – Vždyť Ježíš odstranil i pojem „viny“ – popíral jakoukoli propast mezi bohem a člověkem, prožil tuto jednotu boha a člověka jakožto svoje „radostné poselství“… A nikoli jako nadpráví! – Odtud přibývá krok za krokem do typu vykupitele: učení o soudu a o návratu, učení o smrti jakožto oběti, učení o vzkříšení, jímž je odeskamotován celý pojem „blaženství“, celá to a jediná realita evangelia – ve prospěch nějakého stavu po smrti!...

Neboť toto zůstává – zdůraznil jsem to již – základním rozdílem mezi oběma dekadenčními náboženstvími: budhismus neslibuje, nýbrž dodržuje, křesťanství slibuje všechno, ale nedodržuje nic.

Čtěte evangelia jakožto knihy svádění morálkou: tito malí lidé zabavili morálku pro sebe, – vědí, jak tomu je s morálkou! Morálkou lze lidstvo nejlépe vodit za nos! – Skutečnost je taková, že si zde hraje nejuvědomělejší domýšlivost vyvolenců na skromnost: jednou provždy postavili sebe, „obec“, „dobré a spravedlivé“ na stranu jednu, na stranu „pravdy“ – a zbytek, „svět“, na stranu druhou…

Pavel byl největší ze všech apoštolů pomsty…

Pavel chce vniveč obrátit „moudrost světskou“: jeho nepřáteli jsou dobří filologové a lékaři alexandrinského školení, – proti nim zvedl válku. Opravdu, člověk není filologem a lékařem, aby nebyl spolu také Antikristem. Kdo je filolog, vidí totiž za „svaté knihy“, kdo je lékař, vidí za fyziologickou sešlost typického křesťana. Lékař řekne „nevyléčitelné“, filolog řekne „podvod“…

Morálka: věda je vtělení všeho zakázaného, – jedině ona je zakázána. Věda je první hřích, zárodek všeho hříchu, dědičný hřích. Jen toto je morálka. – „Nemáš poznati“: – ostatní z toho plyne. – Pekelná hrůza nezabránila bohu, aby nebyl chytrým. Jak se bránit vědě? to se mu na dlouho stalo hlavním problémem. Odpověď: pryč z ráje s člověkem! Štěstí, zahálka přivádí k myšlení, – všechny myšlenky jsou špatné myšlenky… Člověk nemá myslit. – A „vtělený kněz“ vynalézá bídu, smrt, nebezpečí života v těhotenství, strázeň všeho druhu, stáří, lopotu, především nemoc, – vesměs prostředky v boji s vědou! Bída nedovoluje člověku, aby myslil… A přesto! hrůza! Dílo poznání se vypíná do výše, ztékajíc nebesa, chystajíc soumrak bohům, – co počít! – Starý bůh vynalézá válku, rozdělí národy, učiní, aby se lidé navzájem ničili (– kněží vždycky potřebovali války…). Válka – mimo jiné veliký kazimír vědy! – Neuvěřitelné! Poznání, emancipace od kněze, přibývá i na vzdory válkám. – I vzejde starému bohu poslední rozhodnutí: „člověk se stal vědeckým – nic naplat, musíme ho utopit!“… 

Hřích, ještě jednou to říkám, tato forma lidského sebeprznění par excellence, je vynalezen, aby znemožnil vědu, kulturu, každé povýšení a povznesenost člověka; kněz panuje vynálezem hříchu.

My ostatní, kdo máme odvahu k zdraví a také k pohrdání, jak my smíme pohrdat náboženstvím, jež učilo nerozumět tělu! Jež se nechce zbavit pověry o duši! jež dělá z nedostatečné výživy „zásluhu“! jež potírá zdraví, jako by potíralo nepřítele, ďábla, pokušení! jež si namlouvalo, že je možno nosit „dokonalou duši“ v těle rovném zdechlině, a jež si k tomu potřebovalo upravit nový pojem „dokonalosti“, bledou, chorobnou, idioticky blouznivou bytost, takzvanou „svatost“, – svatost, pouhá to řada příznaků těla zchudlého, enervovaného, nevyléčitelně zkaženého!… Křesťanské hnutí jest jakožto hnutí evropské předem souhrnným hnutím lidského braku a spodiny všeho druhu (jež chce křesťanstvím dosíci moci).

Všechno co trpí, všechno co visí na kříži, je božské… My všichni visíme na kříži, tudíž my jsme božští… My jediné jsme božští… Křesťanství bylo vítězstvím, vznešenější smýšlení na něm ztroskotalo, – křesťanství bylo dosud největším neštěstím lidstva.

Krev je však pravdy nejhorším svědkem; krví se otráví též nejčistší učení a zvrhne se v blud a nenávist srdcí. A jde-li kdo ohněm za své učení, – co tím dokáže! Žádoucnější je věru, aby z vlastního žáru vlastní učení vzcházelo! 

Koho nejvíce nenávidím z té dnešní sběře? Sběř socialistů, apoštoly čandalů, kteří podkopávají instinkt, 67 radost, skromnou spokojenost dělníka s drobným životem, – kteří ho dělají závistivým, učí ho pomstě… Křivda nikdy není v nerovných právech, je v nároku na „rovná“ práva… Co je špatné? Ale už jsem to řekl: všechno, co pochází ze slabosti, ze závisti, z pomsty. – Anarchista i vyznavač Krista jsou jednoho původu…

Vskutku, je to rozdíl, za jakým účelem kdo lže: udržuje-li tím nebo ničí-li. Můžeme mezi křesťana a anarchistu klidně položit rovnítko: jejich účel, jejich instinkt jde jen za ničením.

– Tím jsem u konce a vynáším svůj ortel. Odsuzuji křesťanství, vznáším na křesťanskou církev nejstrašlivější všech obžalob, jakou kdy který žalobce vzal do úst. Je mi nejvyšší všech myslitelných korupcí, měla vůli k poslední jen možné korupci. Není nic, čeho by se křesťanská církev nebyla dotkla svou zkažeností, každou hodnotu obrátila v nehodnotu, z každé pravdy udělala lež, z každé poctivosti duševní bídáctví. Ať se ještě někdo odváží a mluví mi o jejích „humanitních“ požehnáních! Odstranit nějakou bědu, bylo proti jejímu nejhlubšímu prospěchu: žila z běd, tvořila bědy, aby sebe zvěčnila… Například červ hříchu: touto strázní obohatila lidstvo teprve církev! – „Rovnost duší před bohem“, tato falešnost, tato záminka zákeřné nevraživosti všech nízce smýšlejících, tento pojem – třaskavina, který se na konec stal revolucí, moderní ideou a úpadkovým principem celého společenského řádu, – toť křesťanský dynamit… „Humanitní“ požehnání křesťanství! Vypěstit z humanity vnitřní rozpor, umění sebeprznění, vůli ke lži za každou cenu, odpor, opovržení všemi dobrými a poctivými instinkty! To mi tak je požehnání křesťanství! – Parazitství jedinou praxí církve; pijící svým ideálem nedokrevnosti, „svatosti“ všechnu krev, všechnu lásku, všechnu naději k životu; onen svět vůlí k popření veškeré reality; kříž odznakem nejpodzemnějšího spiknutí, jaké kdy bylo, – proti zdraví, kráse, zdařilostí, udatností, duchu, dobrotě duše, proti samému životu… 

Imoralista je ve skutečnosti velmi rigorózním moralistou (ovšem své morálky); je to dáno Nietzschovou osobní povahou, jeho neúnavným rozlišováním toho, co jest, od toho, co býti má – i když uplatňuje tuto mravní přísnost právě proti těm, kteří užívají (podle Nietzsche ovšem: zneužívají) téhož rozlišování jménem křesťanských hodnot.