s. 10
Tatínka by jistě měl rád. Neřekla jsem ti o něm nic jenom proto, že nikdy nikomu nic neříkám, když se tomu mohu vyhnout – tobě stejně jako všem ostatním. Když jsem byla malá, musela jsem tak dlouho poslouchat, že později jsem se už nenaučila mluvit.
s. 162 
[…] a vzpomínka se během let v člověku rozšíří jako rakovina.