s. 13
Příběh jablka sváru byl v řecké kultuře bezpochyby dobře znám. Homér příběh krátce vzpomíná, avšak nijak nerozvíjí, jako by věděl, že čtenáři (nebo spíše posluchači, protože Odysseia byla původně vyprávěna ústně) tento příběh samozřejmě velmi dobře znají. Příběh byl pravděpodobně stejně slavný, jako je dnes v našich rodinách známá Šípková Růženka nebo Kocour v botách.
s. 13
Obvykle se uvádí dvanáct olympských bohů, avšak jejich seznam není nijak neměnný: Zeus, Poseidón, Héra, Arés, Héfaistos, Athéna, Apollón, Artemis a Hermés jsou přítomni vždy, naopak Hádes, Deméter, Hestiá, Afrodité a Dionýsos se objevují jen občas.
s. 20
Identitu osoby určují tři aspekty. První je příslušnost k harmonickému společenství – kosmu. Člověk je opravdu člověkem jen mezi svými a v exilu není ničím: proto se v očích Řeků vyhnání z obce rovná trestu smrti, nejtěžšímu trestu ukládanému zločincům. Druhý je paměť, vzpomínky, bez nichž nevíme, kdo jsme. Je třeba vědět, odkud přicházíme a kam máme směřovat. Zapomnění je v tomto ohledu nejhorší způsob ztráty osobnosti, jaká nás může v životě potkat. Je to malá smrt v bytí a postižený je nejnešťastnější bytostí na světě. Třetím aspektem je potřeba smířit se se svou konečností. Smrtelník, který se nesmíří se smrtí, žije v hybris, v jisté formě pýchy, která hraničí s šílenstvím, podobně jako blázen, který se má za Césara nebo za Napoleona.
s. 27
Jsou připraveni k vyplutí, avšak Odysseus se zajímá o vše kolem. To je jeden z rysů jeho charakteru: není pouze lstivý, je inteligentní, chce vše znát a vědět, obohatit se novými znalostmi, které rozšíří jeho intelektuální, kulturní a morální obzor.
s. 39
Zde je původ obecně známé metafory mezi Skyllou a Charybdou– vyhnout se jedné katastrofě znamená dostat se do jiné, takříkajíc z bláta do louže.
s. 226
Héraklés je především zabiják, vrah. Sice mu téměř vždy jde o spravedlnost, zápolí nejčastěji se zlými bytostmi, avšak jeho zásahy jsou dosti jednotvárné: occidit, occidit, occidit – zabil, zabil, zabil. Nedělá nic jiného, než že zabíjí a zabíjí. Nikdy nic nepromine, nikdy se nezastaví, nikdy není schopen soucitu. Celou svou osobou je boj a válka – to je zásadní zjištění, které umožní pochopit tragickou stránku jeho bytosti, rozpolcené a drásající, podivně podobné mocnostem Chaosu, s nimiž se potýká. Je zajisté jejich dokonalým dvojníkem, co se jejich kosmického charakteru týče, avšak on sám kosmos brání, ač doslova chaotickým způsobem, brutálně a titánskou silou.
Héraklés je kosmickou a chaotickou postavou, je dvojníkem, jak apollinským, symbolizujícím krásu, harmonii, míru, řád, vážnost a individualiltu, tak dionýským, chaotickým, symbolizujícím emoce a extáze, připravující člověka o osobnost.
s. 233–236
Aby mohla být nějaká situace nebo osoba tragickou, musí vykazovat čtyři nezbytné charakteristiky:
První charakteristikou je konflikt, prvotní prapůvodní rozpolcení, vznik propasti a porušení kosmické harmonie. V kosmu je harmonie pravidlem, je podložím všeho, a jakmile je porušena, je třeba ji obnovit. V případě tragédie to však není možné. Nemůže dojít k úplné nápravě, happy end je vyloučen, nemůže nastat situace, kdy nikdo neutrpí ztrátu, a obnovení zničeného nebo narušeného řádu je možné jen za cenu smrti nebo zničení obou stran konfliktu. Héraklova smrt je v tomto ohledu dokonalou ilustrací první charakteristiky.
Druhá charakteristika tragična je ještě důležitější. Pokud není myslitelné žádné harmonické řešení tragického konfliktu, pokud je rozpolcení tak hluboké, že žádný happy end není možný, je tomu tak proto, že v tragickém konfliktu spolu zápolí dvě protichůdné legitimity, které jsou srovnatelně hodnotné a nelze je od sebe oddělit. Typickým příkladem jsou Antigoné a Kreón, thébský král, jednající v zájmu obce, státu. Jeho synovec, Polyneikés, bratr Antigony, zradil domovskou obec, vedl proti ní válku v čele cizího vojska. Kreón ani jako král, ani jako strýc nemá právo takovou zradu prominout a odmítne Polyneikovi, který byl ve válce zabit, řádný hrob. Polyneikova sestra Antigoné to však vidí jinak, z pohledu rodiny, zákona srdce, jak by řekl Hegel, a zájem státu je pro ni až na druhém místě. Nedbá proto Kreóntova zákazu, bratra pohřbí a riskuje trest smrti. Je zřejmé, že oba protagonisté mají pravdu. Každý má platné důvody na podporu svého postoje, což však neznamená, že jejich postoje nejsou v nesmiřitelném střetu. Naopak, žádná domluva není možná, nikdy na obzoru ani náznak smíru. Pouze zničení aktérů může vést k obnově ohroženého řádu, jen jejich zničením zmizí propast, která je dělí. Kategorie tragična lze vystopovat v mnoha jiných situacích, ve všech, které vedou ke konfliktu srovnatelných legitimit. Izrael má právo na respekt hranic, Palestinci mají právo na stát. Ukrajina má právo na respekt hranic, města na jejím východě a Krym na autonomii, pokud si ji obyvatelé přejí. Protože legitimity na obou stranách jsou srovnatelné, dochází k válkám, které jsou vzhledem ke srovnatelnosti legitimit vleklé a obtížně končí. […]
Třetí charakteristikou je skutečnost, že tragično není morální kategorie. Nijak není založeno eticky, protože tragičtí hrdinové nejsou ani mizerové, ani neodpovídají za konflikt,  v němž se ocitnou proti své vůli. […] Oběma je jasné [v předchozí části se hovořilo o Antigoně a Kreontovi], jak věc vidí ten druhý, dokonce se i nějak vzájemně chápou, ale svých pozic se vzdát nemohou. V tom spočívá skutečnost, že opravdové tragično nijak nesouvisí s morálním problémem běžného zločinu, kterého se dopustí nějaký vrah nebo zloděj. Ani Kreón, ani Atigoné nejsou zločinci, nedopuštějí se žádného zla. Dokonce jsou stejně tak čestní jako odvážní a brání stanoviska, která jsou současně legitimní i neobhajitelná a z nichž není úniku. Zkrátka nemají na vybranou.
[…]
Konečně čtvrtá charakteristika spočívá v tom, že tragično se nás zmocňuje v podobě osudu. Skutky tragických osobností nejsou výsledkem volby jedné možnosti z mnoha jiných, nýbrž na nešťastného jednotlivce dolehnou jako fatalita, osud, který jej svazuje, ať již si to přeje, nebo ne. […]
s. 254
Se smutkem v duši, způsobeným nepřítomností Ariandy, zapomene Théseus blížící se k Athénám vztyčit bílé plachty, které mu jeho otec svěřil při odplutí. Když vplouvá do přístavu, stojí rozesmutněný na palubě, v myšlenkách se svou milou, pod černými plachtami. Královi zvědové spatří v dálce loď a zpraví Aigea. Zoufalý Aigeus se vrhne do moře z výšin Akropole, ze skály, která se tyčí nad přístavem. Od té doby se toto moře jmenuje Egejské…
s. 260
Nezaměňovat s třemi mytologickými postavami, které nesou stejné jméno: Argos je také jméno Odysseova psa, Argos se jmenoval stooký netvor, jehož oči se podle legendy po jeho smrti objevily na pavím peří a kterého zabil Hermés, a Argos byl i lodní stavitel, který postavil Ioď Iásonovi a Argonautům.
s. 269
Krev stříká z jeho krku, kde jsou zřetelně vidět dvě tlusté, natékající žíly. Z první vychází jakýsi dým, který se postupně proměňuje v podivnou bytost, podobně jako džin z Aladinovy lampy: náhle se objeví okřídlený kůň, který vzlétne a mávnutím křídel vyletí z jeskyně. Právě přišel na svět Pegasos. Z druhé žíly se valí jiný dým a proměňuje se v jinou bytost, je to Chrýsaór, syn Poseidona a Medúsy, obávaný válečník se zlatým mečem v ruce.
s. 274
Mix lidského a zvířeckosti, ale i fúze druhů: brada má vousy, pokud je zobrazena celá postava, tak obvykle s penisem, avšak jinak je ženskou bytostí, která obcuje s Poseidónem… Stejně jako její sestry Graie, staré panny, které se narodily bělovlasé s vrásčitou, mléčně bílou pletí, má i Medusa na tvářích a na čele hluboké vrásky. Stejně jako ony je i Medúsa jak mladá, tak i stará. Je odporně ošklivá, a přesto je přitažlivá, Poseidónův chtíč jako důkaz zcela stačí… Mladá/stará, krásná/ošklivá, muž/žena, lidská/nelidská, Medúsa v sobě spojuje smrtelné i nesmrtelné. Její dvě sestry jsou nehynoucí. Ona sama je mrtvá, avšak její uťatá hlava žije dál a přináší smrt…
s. 275
Ke smrti můžeme zaujmout jeden ze čtyř postojů:
Nikdy na smrt nemyslet, nikdy na ni nehledět přímo, protože na nás působí jako Medúsa a při myšlenkách na ni zkameníme hrůzou. Tento postoj je bezpochyby nejrozšířenější v běžném životě, kde se každému pomyšlení na smrt vyhýbáme, jak jen můžeme.
Na smrt jako takovou nijak nevěřit, nebo lépe řečeno vyhlásit podobně jako vysoká náboženství, hlavně křesťanství, smrt smrti a nabídnout opravdovou možnost překonat lidskou konečnost a dojít spásy – věčného života ve světle.
Věřit ve smrt, avšak připravovat se na ni, jak navrhují stoikové nebo buddhisté, ale i epikurejci a další filosofové, Montaigne nebo Schopenhauer, přesvědčeni, že je lépe myslet na svůj život v předbudoucím čase, připravovat se neustále na katastrofu tak, aby to nakonec katastrofa nebyla.
Je však také možné myslet na smrt s tím, co má radikálního, nepřekonatelného a nesnesitelného, a na co stejně jako na Medúsu nelze pohlédnout přímo.
Naše životy jsou jedinečné a je třeba je žít, prožívat a něco z nich udělat. Nejsme na této zemi jako turisté ve velikém Disneylandu, pouze pro zábavu. Lidská existence je jedinečná šance něco vykonat a přestože život nemá sám o sobě smysl, jakýsi smysl v životě zcela jistě je.
s. 284
Jeho výzvu záhy vyslyší řada mladých mužů, kteří se začnou za Iásonem sjíždět ze všech stran. Vidíme je shromážděné v Kentaurově jeskyni a je to opravdu jedinečná sešlost skvělých reků: Héraklés silný jako býk, Théseus, vítěz na Minótaurem, geniální hudebník Orfeus s lyrou, slavná nerozlučná dvojčata Kastor a Polydeukés, ale i krásná Atalanté, nejrychlejší žena na světě v běhu a jediná žena na palubě. Jsou tam však i jiní, byť možná méně slavní, nicméně stejně důležití, například Eufémos, který umí chodit po vodní hladině, Periklymenos, jenž na sebe umí vzít jakoukoliv podobu, Lynkeos, jehož zrak je tak ostrý a pronikavý, že vidí skrze zdi, Kalais a Zéthos, synové Borea, kteří umí létat jako ptáci, což jim později, až toho bude zapotřebí, umožní zahnat Harpyje… V jeskyni u Cheiróna je shromážděno na padesát odvážných a velmi schopných mladých lidí.
s. 311
Thyrsos je Dionýsovým symbolem, žezlo podobné kopí, ovinuté břečťanem a s piniovou šiškou na špičce. Když s ním Bakchantky udeří o zem, vytryskne mléko nebo med nebo víno. Když se však chtějí vojáci zmocnit žen, thyrsos se změní v nebezpečnou čarovnou zbraň, které je lépe se vyhnout – je smrtelně nebezpečná.
s. 354
Město je stíženo jednou z pohrom zcela jistě seslaných bohy. Zachvátila celá Théby, jejímž novým králem je Kreón, který usedl na trůn po smrti Láia. Kreón je starší bratr Iokasty a Oidipův strýc. Pohroma, která postihla Théby, je netvor Sfinx – má hlavu ženy, tělo lva, křádla supa a niči celé město. Mladé lidi, kteří ve městě bydlí, nutí odpovídat na nevídanou hádanku, a když neodpoví správně, zardousí je. Město se pomalu začíná vylidňovat. Existuje několik znění hádanky, nicméně lze ji shrnout takto:
Který živočich leze ráno po čtyřech, v poledne chodí po dvou a večer po třech a je tím slabší, čím má více končetin?
Oidipús se o netvorovi doslechne a bez váhání se prohlásí zachráncem města. Jde se Sfinx postavit a vyzve k položení hádanky. Jakmile ji vyslechne, bez obtíží odpoví: „Je to člověk, jako nemluvně leze po čtyřech, jako dospělých chodí po dvou nohách a na konci života, když je nejslabší, se opírá o hůl.“
[…]
V hádance Sfingy je shrnut celý Oidipův život. Odložen byl jako nemluvně, když ještě lezl po čtyřech, a tragično jeho existence dostane celý smysl až v dospělosti, kdy chodí po dvou, a nakonec se završí ve stáří, až bude s holí chodit o třech nohách lesem Erínyí, nemilosrdných božstev, přísně trestajících zločiny spáchané v rodině.
s. 358
Celé Oidipovo drama spočívá v tom, že si ničeho z hrozící pohromy nevšiml. I přes veškerou svou inteligenci byl ve skutečnosti od začátku až do konce úplně slepý. A protože zhřešil nedostatkem jasnozřivosti, bude na zraku i potrestán. K jeho mentální zaslepenosti se nyní přidala i slepota smyslová.
s. 370
Začneme-li s první generací, bezprostředně předcházející Oidipovi, tedy s jeho otcem Laiem, zjistíme, že obnova řádu souvisí se zločinem spáchaným kdysi Láiem na Chrýsippovi, synovi Pelopa. Tantalova vnuka Pelopa vychoval Láios jako vlastního syna, mladík prožil v jeho rodině celé dětství. Pelops měl později syna Chrýsippa, do něhož se jednoho dne Láios zamiloval a stalo se, že se pokusil jej znásilnit. Zděšený Chýsippos se zabil a Pelops, šílený zármutkem a bolestí, se obrátil k bohům se strašlivou prosbou: pokud kdy Láios bude mít syna, ať jej jeho syn zabije a ať jsou Théby zničeny. Héra a Apollón podle některých mytografů Thébanům nikdy neprominuli, že králem udělali Láia, aniž by kdy uvažovali o jeho potrestání.
s. 383
Jak dokázala Jacquelline de Romilly, víme zcela jistě, že první tragédie byla hrána v Athénách někdy mezi lety 536–533 před Kristem u příležitosti velkých dionýských oslav. Hrálo se dílo dnes již téměř zapomenutého autora, Thespída, zdaleka ne tak slavného, jako jsou dnes Sofoklés, Aischylos nebo Euripides.
s. 406
Je třeba dodat, že Sisyfos založil Korint, jedno z nejslavnějších řeckých měst.
s. 421
Alkéstis, mladá žena, která se odhodlala zemřít za svého manžela Adméta. Její gesto dojalo Persefonu, manželku Háda, natolik, že jí dovolila vrátit se do pozemské existence. Héraklés, Orfeus nebo Odysseus se sice také vrátili z pekel, avšak s tím rozdílem, že se do podsvětí odebrali jako živí. Rovněž Dionýsova matka Semelé zemřela při jeho narození a je jím poté z pekel osvobozena a „zbožštěna“, ovšem Semelé již je dcerou bohyně Harmonie a matkou olympského boha a je jí jaksi určeno stát se nesmrtelnou: její případ je tedy od začátku mnohem méně beznadějný než případ Alkéstis.