Nedá se říct, že bych byla nějaký milovník Fitzgeralda; vlastně jsem zatím četla jen Velkého Gatsbyho a to s nijak valným nadšením. (Asi to bude tím, že mojí hlavní čtenářskou pohnutkou tehdy byl, ehm, Leonardo DiCaprio.) Zato tenhle povídkový soubor mě lákal, převážně svým názvem.
Všechny povídky v něm byly za Fitzgeraldova života odmítnuty – většinou proto, že nebyly dost fitzgeraldovské. Ohledně toho soudy vynášet nemůžu, zato ale musím říct, že mě to bavilo. Jak už to u povídkových souborů bývá, některé víc a některé míň, ale u všech jsem mimořádně ocenila, jaké dokáže Fitzgerald vymyslet zápletky. A kolik toho na relativně málo stránkách dokáže říct. (Vlastně by z jedné povídky byl skvělý young adult román, je tam všechno – láska do pěti minut, následovaná zradou, vzájemnou nedůvěřivostí až po nevyhnutelné usmíření, jak jinak než na plese. Copyright už vypršel, tak že by to někdo přetvořil na trilogii o čtyřech dílech?) Precizní charakteristiky postav, trefné pointy, sem tam vtip, to vše krásným bohatým jazykem, který se překladateli perfektně povedl převést do češtiny. Ale hlavně ty zápletky, ty budu z hlavy vyhánět ještě dlouho. Minimálně za mě dokázal F. S. Fitzgerald i sedmdesát osm let po své smrti, že je to zkrátka pan Spisovatel.
Tak nějak doporučuju číst spíš postupně, povídku po povídce. A pro všechny, kdo nejsou vyloženě ultra nadšenci do Fitzgeralda, možná i vynechat poznámkový aparát, který sice místy nabízí zajímavé souvislosti, ale jinde už je vyloženě přebujelý, a to se pak dozvíte, na jaký druh papíru FSF onu povídku napsal, a kde ten papír prodávali.
A já si teď asi půjdu zjistit, který z Fitzgeraldových méně známých románů si mám jít přečíst nejdřív.