2022: Druhé čtení v češtině, zvedám na pět.

2020:
The Poppy War je temná, špinavá a velmi silná kniha, její největší síla je v tom, že to nejkrutější je odrazem pravdy - skutečných událostí, skutečné války. Je moc hezky vystavěná, chválím práci s dynamikou i tempem (jazyk není kdovíjak květnatý, o to svižnější je tempo, ale hezky to funguje, nemáte pocit, že čtete dutý text). A ta gradace? Poslední třetina je, jako by autorka nechtěla jen kopnout do vrtule, ale jako by ji chtěla roztočit a urvat. Nestačila jsem zírat.

Skvěle jsou taky zpracované postavy, chápete jejich motivaci, i to, jak se mění v průběhu děje. Hlavně jste schopni vydedukovat povahové vlastnosti na základě toho, jak mluví a konají. Autorka pracuje se čtenářem, nemá potřebu mu všechno servírovat na stříbrném podnose. A to platí i o prostředí, magickém systému. Sbíráte drobečky, skládáte si je v celek.

Já tedy úplně nejsem spokojena s komplexností mytologie, z toho, co mi bylo představeno, no, potřebuji víc informací o panteonu, o jeho možnostech. Snad se to rozvine v dalším dílu. Ale nadšená jsem z magického systému, není kdovíjak náročný na pochopení, na funkčnost, ale má v sobě prvek, který ve mně dokázal probudit hluboký zájem - kooperace s bohy si bere svou daň, pořádnou, zpracovává se tady motiv šílenství, závislosti. To je hrozně cool.

Hlavní hrdinka je kapitola sama o sobě. Je dobře napsaná. Rozhodně. Zpočátku jsem měla pocit, že je zbytečně až moc dobrá, té pachuti jsem se asi nezbavila, ale ona prodělá neuvěřitelný vývoj. Sledovat její psychiku je ze čtenářského hlediska radost. A

Spoiler

čekat na postavu, která se v určitém momentu rozhodne morálně ne úplně správně, je jako hledat wifi v lese. Rin taková je. Jde si za svým cílem, nemá jen kladné vlastnosti, chce moc. A já ji naprosto chápu, což je největší psycho.

Po pokračování sáhnu brzy.