Odložila jsem Becketta, označkovaného černými krvavými otisky komárů, a pustila jsem se do čtení velice složitého textu o ideji národa. Při čtení jsem usnula.

Mlčky mě poslouchala, ale tvářila se nepřítomně, jako kdyby na jedné straně vnímala vážnost toho, co jí říkám, a na druhé se oddávala myšlenkám, které činily každé mé slovo bezvýznamným.

Každý den jsem si říkala: jsem tím, kým jsem, a nemůžu dělat nic jiného než se s tím smířit; narodila jsem se takováhle, v tomhle městě, s tímhle dialektem, bez peněz; dám, co dát můžu, vezmu si, co si vzít můžu, budu snášet to, co je nutné snést.