42–3
Snad je mi podzim tím nejdražším časem pro svou proměnnost a zánik. Indiánské léta našeho září mi může dát nepřebernou hrst námětů a pocitů a doba pozdější jenom ta odpoledne se šmouhami deště a se sebou samou. Chtěla bych, aby každý můj pór dýchal, aby celá moje bytost žila a žila, žila každým záchvěvem temnou ulicí a malinkými světly, kdy lidé marně nebo cílevědomě spěchají, kdy má dlažba jinou barvu než ve dne a každý kout jiné tajemství. Když si myslím někdy různé věci o umění nebo přemýšlím o svém postoji k němu, tak cítím pevně jakousi srozuměnnost se životem, kde každé počínání je zároveň novým, ještě žádoucnějším tajemstvím. Chtěla bych tak poznat všechno, abych byla jako pohádkář, se světy uvnitř zavřenými, které on zná a kde je mnoho nového. Mám radost ze svého vnímání, mám radost z mokrého nábřeží, z mdlého světla, z teplého pokoje, ze schýlených lidí v tramvaji, z neonových nápisů a z barevných i holých stromů, které trčí v mlze obrysově. Snad mi to všechno, ty věci, které nic nesymbolizují, neboť jsou sami o sobě symbolem, pomůžou zase se najít a věřit si trochu trvaleji než teď. Už se blíží nějak rychle doba, kdy nebudu moci dávat svou naději budoucnosti, kdy budu muset říct hned „teď“. Myslím na to s trpkostí, nebo s vírou?

59
Sníh měnící se v déšť, déšť měnící se v sníh, iritující mezičas. Jsem vyčerpána, mé srdce je vyčerpáno. Ne, nejsem mrtvá, ale žiji za obrovskou cenu. Čekám na okamžik, kdy se cosi ve mně přesmykne, skoro čekám na chemickou změnu v mé krvi. Příliš chci dávat. Nikdo to po mně nechce. Není už nemocný Jirka, čekající na můj stín, který přepadne přes přikrývku jeho lože. Martin není zcela zdráv, jeho nervová soustava je labilní (jak těžké bylo loňské jaro). Bojím se často večer domů, v jakém ho najdu stavu. Jak ho připravit pro život? Užíváme spolu chvíle intimity. Nemáme před sebou tajemství, lze s ním hovořit jako s dospělým. Jsme dvě zcela odlišná, ale pevně k sobě svázaná individua. Nemohu žít bez vztahu k lidem. Oni prostupují celou moji práci, moje vidění, můj život. Ale pořád vidím tu stráň, tu stráň kvetoucích akátů nad Slapskou přehradou týden po Jirkově smrti. Prázdniny – Martin – otec – já. A ta kvetoucí, v řece se zrcadlící stráň byla náhle plochá, bezbarvá, ztratila prostor i smysl, stala se pouze kulisou pro pohyb nesmyslných loutek s nesmyslnými gesty na povrch této planety. A tehdy Jiří John zemřel doopravdy. A tehdy jsem pochopila, že i já jsem mrtvá, a domnívala jsem se, že je pro mne navždy mrtvé zoufalství i štěstí. Ale teď vím, že život jde dál, že žiji opět, přesto, že nesu v sobě otisk všeho, co tvořilo můj zmizelý svět. Bojím se ve chvílích mezi dnem a nocí, že nebudu mít dost sil k tomu plnému zmrtvýchvstání, k tomu plnému úsměvu.

CO JE K ČEMU
Studna je k studu
Máry jsou k maření
Hora je k hoři
Louka je k loučení

VZDÁLENOSTI
Kdosi usedl
Kdosi věsí kabát na hřebík
Kdosi jiný klape dveřmi
Kdosi pozdravil
Kdosi šoupe podrážku
Kdosi
Kdosi
Kdosi
Kdosi žije tuto chvíli
Tak
Tak
Tak
Tak zcela nezávisle na tobě…

120
TY
Pocítila jsem plně a jaksi definitivně význam takového oslovení. Ty – jak jej přesně a krásně definuje Martin Buber. Definuje: – ty zde – znamená provždy, neznamená to jen pasivní další spojení. Pokaždé je to zázrak, o který se musí zasloužit.

128
Všechno stejné, až k neunesení – protože příliš živá minulost je k neunesení, ale člověk ji vkládá sám do přítomnosti, ve které doutná i jiskra budoucího, neboť jen tak lze přežít a žít.

160
Nikdy nemůžeš odejít. Ničemu. Nikomu. Ba ani sobě. A tak se vracíš.

179
M. K.   Co myslíte? Kdy (za jakých okolností) je člověk ve své situaci a kdy v ní není?
A. Š.    Člověk je vždy ve své situaci, je-li otevřeně ochoten si ji pojmenovat.

192
Žijeme sice ve své samotě, ale mluvíme, komunikujeme, dotýkáme se. Každý hledáme svůj vztah ke světu. Člověk vlastně hledá sám sebe, a čím je tomu sebepoznání blíž, tím spíš něco nachází mimo sebe. Hledáním vlastní identity poznává i identitu světa.