“The Wheel of Time turns, and Ages come and pass, leaving memories that become legend. Legend fades to myth, and even myth is long forgotten when the Age that gave it birth comes again.”

Přiznávám, že jsem Kolu času docela propadla. Začalo to asi druhým dílem, od té doby se mi prohlubuje pouto k postavám, ke světu. Jordan me vodí za ručičku svým příběhem a já mu z ruky hltám každý ždibíček, slovíčko. Jsem uvnitř, nečtu, ale prožívám. A to, vzhledem k tomu, že už mám poměrně načteno, se nepovede jen tak někomu.

Tento konkrétní díl je podle mě to nejlepší, co jsem četla za poslední tři roky.
Epické skrz na skrz, další kultury, poznávání všeho možného, řešení problémů a ty postavy, když kouknu, jaký kus cesty ušly, panejo. Miluju. Politická stránka. Bitvy. Přiměřená vyvážená kombinace akce i politiky.
A taky... takové to nefalšované hrdinství, ze kterého se mi tajil dech a měla jsem husinu.

Četla jsem a nevnímala stránky. Okolí. Vlastně ani ta písmenka. Jen a pouze jsem byla tam.