s. 9
Konečně jsou slova jednoduchá
ne nesložitá
ale jednoho ducha
s. 13
Uprostřed noci psa
náhle jal žal
(tak jako: jímati vězniti žalářovati želeti)
žalem pes jal se výti
psem žal pak vyl
s. 17
Stín nad vodou stín bílých bříz
pavoučích vláken jemná síť
stříbrná mříž
Síť nad vodou síť jemná mříž
stříbrný pavouk vlákna stín
co prýští z bříz
Lesk čirých vod břízami stmín
krajkoví hadů hebká příz
hořkosti hlín
Břízovím tmy zřít hadí stín
stříbrný lesk co prýští z vod
rybou být jmín
s. 69
Dnes už ovšem zdaleka tolik neopovrhuji moudrými radami, anebo i jen rozumným slovem, jako řekněme před desíti lety. Ale právě tehdy jsem přijala za svou jednu moudrou radu, jedinou, která (i když vlastně nebyla dána přímo mně) mi kdy byla k užitku: „Nemůžete-li psát, pište o tom, že (jak, proč) nemůžete psát.“
s. 89
Ticho – zmínila jsem se již o tom –má pro mne dnes jiný význam, než jen význam hluchého prostoru za zdí, přes niž nemohou slova proniknout. Ticho se mi stává – alespoň čas od času, za předpokladu přesného a přísného soustředění a záměrného sebeumlčení – zárodečným a bytovým prostorem, tedy prostorem, kde obývám a z něhož se rodí (podobně jako ze zrcadla či z upřeně pozorované bílé plochy vystupují tváře, nebo z dlouhé osamělosti či v poušti halucinace) přízraky a zvuky nevídané naléhavosti a nepochybné přítomnosti, o jejichž skutečnosti, ať už je jakéhokoli druhu, by bylo bezúčelné pochybovat, protože nejsem jejich počátkem. – Ovšemže jsou tato údobí disponibility k tichu jen krátká a vzácná; a ovšemže jsou nesmírné a tísnivé rozlohy hluchého mlčení. Ale krom z ticha ke mně nic nemluví.