“…protože chce-li být člověk poznán, stačí, když řekne kým doopravdy je. Jestliže mlčí nebo dokonce lže, umírá sám a vše kolem něj je neštěstí. Řekne-li pravdu, bezpochyby zemře, ale pomohl sobě i ostatním nejprve žít.”

Já Camuse můžu a nemůžu. Jak se to vezme. S jeho postavami se absolutně nikdy nedokáži ztotožnit. Přesto témata a absurdity, ke kterým dochází mě drží a fascinují.

Tento příběh, byť krátký, je tak sugestivní až mi to bylo mnohdy nepříjemné. Měla jsem husí kůži když Marta pronesla suše a studeně “ať zemře, když už mě nemiluje”

Co mě na tom fascinovalo jako čecha, milující českou krajinu, je ten fakt, že Camus toto dílo napsal zde. A původně se i jmenovalo Budějovice. Camus později vzpomínal, že se zde necítil dobře. Byl zde chvíli v exilu a nechal se slyšet, že ta pochmurnost se mu ve vzpomínkách vrací.
A tedy, mě se ještě chvíli bude vracet pochmurnost z tohoto díla. Nejspíš bych měla velké rozpaky, kdybych měla jít na toto divadelní představení. Snad jen, pokud bych se chtěla vědomě uvrhnout do depresí. Kam se hrabe Goethovo Utrpení mladého Werthera. Z Nedorozumění můžete špínu ze samotné existence a totální fatalismus seškrabávat po vrstvách a vždy najdete jen další, silnější vrstvu. Teď mi ten Goethe vlastně přijde jako skutečně pohádkové, romantické dílo.

“Tak přijďte za námi do společného domova. Můžete si vybrat mezi pitomým štěstím kamene a tím ulepeným ložem, kde vás čekáme. Sbohem, sestro.”

I v Nedorozumění jsou přítomné základní myšlenky, od nichž Camus rozvíjel své uvažování o absurdní existenci člověka. Nedorozumění dílo o pocitu ze světa, v němž bůh mlčí a na jeho uprázdněné místo nenastoupil jiný princip, schopný dát člověku pevný bod v jeho životě.

- “Volám Tě, volám Tě, Bože.”
- “Volala jste mě?”
- “Já…já nevím. Ale pomozte mi. Mějte slitování a pomozte mi. Pomozte…”
- “Ne.”