s. 65
Všichni lidé říkají, že děti toho vnímají víc. Dospělí se vždycky vyděsí, když se mluví o tom, jak se mimino tímto směrem usmálo nebo tamtím směrem natáhlo ruku. Není to ale proto, že by se tam měl skrývat nějaký horský démon nebo toulavý duch, který se přes očistec nedostal na onen svět. Nýbrž proto, že už jsme sami zapomněli, jak jsme si jako děti představovali neviditelnou mapu souhvězdí ve tmě, duchy uliček a duchy popelnic a bezhlavé řidiče, poštovní schránky, které umí mluvit, a tajemné krásky v záclonách. Zapomněli jsme, jaké je to vložit si do úst čokoládový peníz, jako by to bylo opravdové zlato, a za bankovky ze hry Monopoly si kupovat celou Tchaj-pej. Bojíme se, že kdybychom tyhle ztracené představy znovu zahlídli, neodvážili bychom se k nim znovu natáhnout rukou a dotknout se jich.
s. 137
Celý můj život byl vzdálený, ale teď se zase vrátil. Akorát jsme už zapomněli, jak si nezávazně povídat, a tak jako mravenci necháváme jeden pro druhého vytyčenou cestičku a předáváme si informace. Potvrzujeme si navzájem svoji existenci.