Jeden by si myslel, že už tak nějak vím, co čekat. Znám postavy, znám styl psaní (ten je pořád k poslintání - miluju, jak Jordan dokáže popsat místo tak, že tam jsem, že vnímám přesně to, co on chce, abych vnímala).

Tempo je pomalejší, je to dlouhá kniha, ale já mám pocit, že každý jeden odstavec je tam, kde má být. Přešla jsem do fáze, kdy si užívám chvíle, kdy Kolo času můžu otevřít, kdy se můžu do toho světa vrátit. Ani zdaleka nemám ráda všechny postavy, ale asi poprvé jsem si uvědomila, jaký kus někteří od prvního dílu ušli. Některé jsem dokonce začala mít v oblibě. Některým jsem začala fandit ve smyslu partnerském (což se mi obvykle neděje, i tady k tomu bylo třeba x tisíc stran vývoje).

Žeru nové aspekty. Uhranul mě balefire. Baví mě kompozice. Posledních dvě stě stran mě posadilo na prdel, já... no, Jordan si mě namazal na chleba, hezky zvesela. A to mě nehorázně baví. Nedá mi to spát. Pořád nad tím musím přemýšlet, vymýšlet teorie...

Za mě opět 5/5, i přesto, že moje (zatím) nejoblíbenější postava tady vůbec nebyla. Maso.