s. 10
Nechte maličkých přijíti ke mně. Jsem komora prznitelů venkovských husiček, jsem komora tetelících se zlodějíčků a onanujících mladíčků, jsem komora sebevrahů a komora snílků. Patřím všem, kteří do mne vstupují a třísní mě svým tajným hříchem, svou trapnou neřestí. Ty všechny bez rozdílu přijímám do své sešlé náruče, tisku je k svému hermafroditnímu tělu, neboť jsem ve svém stáří ztratila půvaby ženskosti, můj pramen ženství dávno vyschl. Jsem pustina. Můj živel je světlíkový prach, ukládající se v mých útrobách až do té doby, kdy dojde k novému vrásnění země. Jsem tím, co ze mne učiní moji návštěvníci, přicházejí mě oblažit jako zestárlou děvku jen ve chvílích své bezmoci a úzkosti. Jsem paměť snů, vršených v prachu u mých nohou a měnících se v prach a jiných snů z prachu povstávajících. A pták, jenž spí u stropu hlavou dolů, se tehdy probouzí a přelétá, pleská křídly o stěny, o okýnko do světlíku, o tvář dítěte svítící v polotmě. A jindy se mění v myš či spíše v krysu.
s. 28
Je to Jurova nejdelší výprava do světa, který se rozkládá od pohovky k stříbrnému nálevnímu pultu, na němž může Jura oči nechat. A také sodovka Juru do hloubi duše vzrušuje, přikládá si chladnou sklenici k uchu a poslouchá, jak voda šumí, a přitom pokradmu pozoruje, jak v ní bublinky vystupují ode dna vzhůru k hladině a tam se vytrácejí. Jura prodlužuje co nejdéle ten závratný okamžik plný šumění a bublání a mizení, než zázračnou vodu spolyká několika chvatnými doušky a popálí si hrdlo. Otálí i proto, že se mu líbí pozorovat vlastní matný obraz v lesklé desce pultu. A někdy, když Jura váhá příliš dlouho, bublinky vyprchají a vodní oheň už v krku nepálí. V osudu sodovky poznává Jura pomíjivost věcí. Cítí se oklamán a přičítá vinu Alici.
s. 43
Jsem kůže. Nejsem však kůže jako taková, ale kůže lidská. Jsem ochrannou slupkou, kůrou, jež chrání tělo jako vzácný plod před světlem. Nebýt mne, byl by člověk ve své pošetilosti s to nechat své tělo rozplynout ve světě. Jsem mezí, která tělo drží v jeho tělesnosti. Dokud jsem, tělo trvá, rozpadám-li se, i tělo je odsouzeno k rozpadu. Jsem kůže. Skrze mne se na okamžik setkávají bytosti, které hned vzápětí půjdou zasněženou pěšinkou, každý sám, ponechávajíce za sebou dohořívající Babylón neporozumění. Tření kůže o kůži, jež se nazývá rozkoš, nemá nic společného s duší, kterou chráním a která je všude a nikde.
s. 122
Jsem národ. Bydlím v bytě proti Olšanskému hřbitovu, v bytě po Židech a Němcích. Živí v něm postupují místo mrtvým, kterým je už těsno v komoře. Poslední živý, Diviš Paskal, bude jako Dionýsos a Orfeus rozsápán, je to Diviš Zagreus, ten, jenž ve světlíku, či vlastně v sobě objevil svět. Jaká troufalost a jaká domýšlivost! Jsem nový Davidovič, který se narodil a jehož osud je předem zpečetěn.
Ale možná jsem jen pták Komorník, který spí hlavou dolů, anebo krysa Komornice, která se tře o nohy z vděčnosti za chlebové drobty.
s. 148
A všude samá slova, slova slova…
s. 162
Dušičky se upínají k životu skrze věci či spíš skrze ostatky věcí. Tyto ostatky jako by byly jakýmsi příslibem znovuzrození, zástavou nového života. Je tu přece ona aura, ono prazvláštní fluidum, které věci obklopuje a oživuje a které mrtví vnímají mnohem citlivěji než živí. Dotýkat se věcí je téměř jako dotýkat se samého života.
s. 168–9
Kdybych byla raději kamenným andělem, povzdychne si Alice Davidovičová, když jde kolem hrobky, kterou obývá pan Turek, takový anděl nemá vzpomínky ani naděje, ten jenom pomíjí a rozpadá se, kámen je mrtvý.
Melancholický anděl se pousměje Alicině bláhovosti. On že jen pomíjí a rozpadá se? Kámen že je dočista mrtvý? Kdyby jen Alice tušila, jak v něm všechno pracuje k proměně, jak procitá, pomalu, běda, velmi pomalu. Ale jednou přijde ten den, možná už je blízko, všichni hřbitovní andělé, snící svůj kamenný hřbitovní sen, obživnou, sestoupí z náhrobků a opustí morovou vinici. A v týž den obživnou i všichni krejčovští panáci. Až jednou…
s. 169–70
VÝBORNÁ KAPITOLA MELANCHOLICKÝ ANDĚL!!!!