s. 7
Moje kůže je ruská. Středoruská. Je bílá, bledá a z nedostatku vitamínu D má namodralý odstín. Na náhodnou nebo záměrnou ránu je připravená reagovat rychle a na dlouho fialovo-žlutou modřinou. Po štípnutí komáří samičky může rudě naběhnout. Moje kůže bývá kluzká od mastnoty, kterou vylučuje. V jejích širokých pórech rychle zrají hnisavé pupínky a rostou tlusté černé chlupy. Často mě svědí a já se v ní svíjím a zmítám. Vnímám ji jako zvláštní živý pytel, ve kterém vězím a přebývám jako mládě, jež se nedokáže osamostatnit.
s. 41
Práce na poli byla těžší než v domě, ale tam jako by pracující měli svůj kousek života: kousek půdy, dům, dvůr, zvířata. A za sousedy měli ostatní pracující ze vsi. Vlastní duše patřila jim. Kdežto ve městě nic z toho člověku nezbývalo, a dokonce i duše plně přecházely do vlastnictví pánů.
s. 106–8
Víš, Nino, moje kůže je ruská,
je pokrytá medvědí srstí jakoby,
spermatem a levnou kosmetikou jakoby,
prachem z neregistrovaných zbraní jakoby,
ropou jakoby,
krví jakoby,
vězeňským tetováním jakoby,
napodobeninami pravých briliantů jakoby,
Novičokem a vodkou jakoby.

Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
posetá pupínky stereotypů.

Víš, Nino,
moji prapraprarodičové byli otroky,
může se přetrhnout, abych nebyla jako oni,
chodím pracovat do kanceláře,
čas si krátím na koncertech a na houbách,
studuju už druhou nebo třetí vysokou,
poslouchám, dívám se a čtu jenom anglicky,
splácím hypotéku,
to je základní, mně dostupná forma otroctví,
pracuju z domova,
ale stejně splácím hypotéku,
často obědvám v kavárně, kde mají kapučíno a jídelní lístek
napsaný bílou křídou
na černých tabulích.

Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
zasypaná hlínou
ještě před mým narozením.

Víš, Nino, moje kůže je ruská,
je to deka sešitá z ústřižků – z ruské vlajky,
zaprášeného vaťáku, vaflového ručníku,
mé školní uniformy,
uniformy ozbrojenců a vojáků,
fádní Putinovy kravaty,
oblečení, ve kterém chodí rodiče na chatě,
mých prvních džínů z americké humanitární pomoci,
sak sovětských šachistů,
bílých županů ruských oligarchů,
krátkých sukní ruských žen, které v devadesátých a nultých letech odjely do ciziny,
světlých culíků ruských tenistek,
kožených bund postsovětských banditů,
stránek ruské a západní propagandy –,
deka ušitá politiky, novináři a scenáristy Netflixu (a dalších skvělých seriálových produkcí).

Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
vůbec to není kůže,
ale jen obal, který jsem si na sebe nenatáhla.
Vylézám z něj,
není mi zima,
nic mě nebolí
nemám strach.

Zato teď vidíte
moji opravdovou kůži.
s. 141
Jejich Jih skřípe v zubech – kostmi a cukrem. Ten Jih si oblíbily mouchy. A podnikatelé. To jsou páni. Jejich domy jsou velké, dřevěné a bílé, i sloupy jsou dřevěné a bílé. Lidé uvnitř jsou rovněž bílí. Ale mimo dům jsou lidé černí a tmavě nebo světle hnědí jako cukr. Všechno jsou to lidé pracující s cukrem. Ale existuje „tam“. Tam je sever, ale není to tak docela Sever. Je to Jiho-Sever. Bývá tam jižně i severně. Je tam léto i zima. Veškeré bohatství rovněž vyrůstá z půdy. Od polí se očekává obilí. Pole patří pánům. Na polích pracují pracující. Pracující rovněž patří pánům. Jsou připoutáni k půdě a skrze půdu k pánovi. Obilí je to hlavní v žaludcích pracujících. Těla pracujících. Těla pracujících jsou maso, které vyrostlo z obilí.
s. 141–5
VÝRBORNÁ PASÁŽ, VE KTERÉ SI MĚNÍ KŮŽE
s. 254–5
Hope v Domnině kůži přemýšlela o tom, že všechny ženy od dětství žijí v krvi, potom se seznamují se špínou mužského těla, opakovaně ji přijímají, pěstují ve svém nitru samostatná těla s kostmi, masem, svaly v kůži, v mukách ze sebe tlačí hotové lidi, znovu do svého narušeného těla opakovaně vpouštějí muže, znovu ve svém nitru nechávají vyrůstat lidi, ve strašlivé bolesti je odevzdávají světu – a tak se to opakuje. Nehledě na to ženy předstírají slabost, nepřipravenost na tělesnou pravdu a hrůzu, která je věčně doprovází.