s. 34
Ale někdy má člověk chuť přestat žít. Když ti muže jako králíka přetne v půli blesk. Když chudákovi holce zapíchnou do srdce větev, ale nezabijí ji. To pak chce jedna přestat žit. Jenže vtom je k životu přinucena. Děti křičí a nutí ji žít. Stařec má hlad a dožaduje se jí. Lidi z vesnice jí nosí fazole a tykve, jen aby ji přiměli žít. A to pak jedna přestává být ženou a stává se vdovou , mámou. Jedna přestává být středem svého života, přestává být mízou a krví, protože ji přiměli vzdát se všeho, co kdy chtěl. tady to všechno zahoď, všechno, cos kdy chtěla, tady vprostřed cesty, sem do strouhy, všechno, na co sis myslela. Všechno, cos milovala. A to byly jen samé skrovné věci, nic velkého.
s. 43
Pláč začíná jako malé zvířátko. Jako osamocený mráček, jako jemná mlha na hrudi. Začíná jako malé zlo, jako pomalu nabíhající otok. Jako malá nevolnost, jako kůstka vzpříčená pod krkem, jako řada kamenů na hrudní kosti. A rosta, pozvolna roste. Oči mě začínají pálit a začínají mi vlhnout, pramen vyvěrá a hrnce vřou a přetékají a už to nejde zastavit. Voda se dere pod tolika kameny a takovou mlhou. A ubrusy mě popouzejí k pláči, rozněcují ve mně chuť se vyplakat, jako vějíř, jako dmychadlo. Ubrusy. A to lhaní. A Mia říkající Hilarimu mlč už. A moje ruka, která jim dává na zadek a dává jim co proto. A samota. A stařec. A vyschlá láska, která nikde není. A pláču ze vzteku na toho starce, který není mým otcem, toho já nemám, ani otce ani matku, a pláču nad prolhanými dětmi, nad vlastní dcerou a synem, nad dětmi, které by měly být balzámem, libým vřídlem, spořádanými dítky, která by o svou matku pečovala a milovala by ji.
s. 91
Já nikdy nebrečím. Jenom občas, když smím, to pak brečím. Ale za to nemůžu. To je, jako když se někdo počůrá ve spánku. Když se plačíc probouzím ze snů, schoulím se jako holubička, aby mi o ní můj velký bráška zazpíval, protože to je píseň o mně.
s. 92–3
Do lesa jsem se vrátila sama, vrátila jsem se, protože to byl poklidný les oplývající radostí, v přeradostných horách, pro rozradostněnou holubičku. Přišla jsem a odevšad se linula silná vůně. A hlasité bzučení zvířat. Všude samé bzzzzzzzzzzmmm, bzzzzmmm, včely a čmeláci a ještě větší čmeláci a mouchy a masařky a komáři, úplný rej. A tráva byla zelená a žlutá a květiny bílé a fialové a modré a růžové. A nebe, nebe bylo sytě modré. A řeka velmi studená. Když jsme tudy prchali, řeku nebylo skoro vidět. Jako by také měla strach a schovala se a bylo slyšet jen její šumění, jakoby ustrašené šepotání. Ale když ji člověk jednou našel, jednou viděl, už tu pro něho byla. Byla jeho. V řece jsem se koupala a koupu se pořád, každý den, protože tak studená voda bodá jako nože a srdcem se rozlévá spokojenost. Koupu se každý den, a voda je pokaždé jiná. Někdy je bodání větší. Jindy zase jemnější. A hraju si s pijavicemi a se žabkami, tak malinkatými, a s pulci a vodoměrkami. U nás ve vsi řeka nebyla. U nás ve vsi bylo velmi smutno.
s.  95
Jsem jednonohá luční kobylka, která se nikdy nezraní.
s. 134
Řeka se jmenuje Ritort, hezké jméno, a je strašně studená a má velký spád a já si ji představuji jako čistý jazyk, který olizuje všechny kameny.
s. 192
Jsou slova, která se uvnitř říkat nedají.