(taken from my blog review)

[...] Už proto, že i já jsem se byla schopná vidět v postavě Green, bylo frustrující knihu číst. Postava matky je neskutečně tvrdohlavá a často sobecká. Ačkoliv jsem jí chtěla mít ráda a chtěla s ní cítit soucit, pokaždé přišla metaforická facka nějakým dalším monologem o tom, jak je příšerná tragédie, že její dcera si dovoluje žít vlastní, nonkonformní život. Matka si nárokuje rozhodování o své dceři a nedochází jí, že její dcera není nešťastná, protože je lesba a nemá normální život, ale právě kvůli lidem, kteří ji odmítají respektovat, kteří se ji aktivně snaží změnit a její život udělat těžkým. Tedy - takto jsem na to alespoň pohlížela pokud šlo o vztah matky a dcery. 

Ale matka také chápala nesmyslnost systému, který odkládá staré lidi na vedlejší kolej. Systému, který se bezostyšně chová k Jenny jako k překážce.

Žena, kterou kdysi oslavoval svět, která skončí v příšerném ústavu, kde jí předávkovávají sedativy.

Copak si neuvědomuje, že protest vůči homofobní společnosti, který podniká dcera je zanícen tím samým pocitem nespravedlnosti, když vidí jak se chovají vůči staré ženě bez rodiny? 

Skrze dramatické události nakonec musí matka konfrontovat svůj strach z reality a naučit se smířit se situací. Jinak riskuje, že svou dceru úplně ztratí.